Poslední únorový den. Jarní sluníčko ozařovalo hladinu ústeckého letiště, větrný chobot mírně vlál, poháněn krušnohorskými větry, vzduchem proháněla se mohutná hejna špačounů a všude panoval čilý ruch. K tradičnímu vyhlášení nejlepších leteckých sportovců roku totiž stejně tradičně patří i ukázky leteckých sportů…
Do divadla na galavečer jsme se nechystali, ale na letiště rozhodně ano. Byť to znamenalo vstát poměrně brzy a cestou posbírat některé spoluúčastence. Áááále… Nadšení, přátelská atmosféra a pohled na ladné pohyby pod prosluněnou oblohou ale přeci všechny útrapy vždy bezpečně vynahradí…
I když si člověk zapomene doma holínky…
I když se nad horami povaluje a pomalu se blíží černá stěna mraků, které poslala krušnohorská ochránkyně Marzebilla…
I když je ta bílá záclona stále širší a blíž a blíž…
Od božího rána hltali jsme ranní vysílání ČRo2, zejména živé vstupy Dalibora Gondíka, věnované právě dnešní letecké slávě. A se mi v hlavě honila myš Lenka,… vyjde to? Nevyjde?… Věnuj se radši řízení, člověče, nebo dojedeš do Drážďan…
Paráda! Tolik známých tváří na letišti! A ani jsme se nestačili se všemi přivítat, už nastala nějaká akce. Daniela a Honza už se soukali do letadla, aby se po nějakých pěti minutách ponořili do hlubin pod sebou a předvedli nádherný balet na padácích v barvách trikolory. O to krásnější, že již zmíněná temná mračna ze severu a sluneční paprsky z jihu, dokázaly vykouzlit nádherný kontrast a všechny barvy ještě umocnit…
Což bylo následně vidět ještě mnohem lépe při ukázce Miloše Ramerta na akrobatickém větroni. Lidem neznalým jeho umění a zkušeností by možná zatrnulo při nízkých průletech, přemetech nízko nad zemí a zatáčkách, při nichž hlavu pro jistotu schovaly i kačenky a krtek…
I Olinovi se to líbilo a mohl si tak zapsat do svého paradeníčku další seskok…
Zatímco jsme se pak věnovali družnému hovoru a mimo jiné si i prohlíželi některé z vystavených cen pod nafouklou chobotnicí, pozorujíce po očku dva zmítající se choboty a blížící se meteopohromu, chystal se jeden velký okamžik, o němž jsme se však dozvěděli až na místě. Od Prahy blížil se vrtulník Bell 407 GXP (k mému překvapení a potěšení pilotovaný kamarádem), na jehož palubě nacházel se vzácný host – španělský princ, prapravnuk královny Viktorie a stále aktivní letec Alvaro Jaime de Orléans-Borbón. Plachtař, čtyřnásobný mistr Španělska, bývalý předseda španělského Královského aeroklubu, desetinásobný účastník mistrovství světa. A také zakladatel nadace na podporu mladých leteckých sportovců a konstruktérů. Čestný host na večerním slavnostním předávání cen, který však nevynechal příležitost navštívit krásné podkrušnohorské letiště…
Bohužel jen krátce, musel vyrazit do města za společenskými povinnostmi. I tak to ale byla velká čest se s tímto člověkem setkat a po skončení několika rozhovorů pro ČT mít možnost prohodit i pár slov, tak nějak jako šlechtic se šlechticem…
Stejně krátký byl pobyt Jirky a jeho vrtulníku. Počasí velelo roztočit větrák nad hlavou a vydat se zpět ku Praze. A my tak učinili též. Neb bylo jasné, že ve sněhové vánici se stejně létat nedá. I špačouni přistáli ve větví stromů a raději se tulili v mrazivých závanech…
Tak a teď do tepla a pustit si televizi, kdo jí doma máte…
Fotogalerie – Štěpka a Pytlák…
A něco málo z televize…
