Včerejší beseda na Fakultě dopravní ČVUT, na níž jako hosté vystoupili Marta Guthová a Miloš Kvapil, nesla se vskutku již v předvánoční atmosféře. Což však nikterak neubralo na zajímavosti informací, které se cca čtyři desítky (plus) diváků dozvěděly…
Kdy a jak vznikla myšlenka na vybudování dnes jednoho z největších a nejlépe vybavených středisek (nebojím se říci) na světě, zajišťujícího výcvik nejen pilotů, ale také palubního personálu a leteckých mechaniků? A kdo stál při jeho zrodu?…
Bohužel jsem tentokráte z pracovních důvodů neměl možnost besedy se osobně zúčastnit. Nicméně CATC jsem navštívil několikrát. A mohl zažít a nasát atmosféru. Prohlédnout si mohutné trenažéry na obřích hydraulických čapích nohách, pohybujících celým kolosem tak, aby navodily co nejvěrnější pocit letu. Posedět si za „letu“ v kabině proudových dopravních obrů i menších vrtulových letadel. Přepnout se z módu „hra“ do „reality“, což je otázka několika vteřin. Zažít a pilotovat běžný let i vidět některé mimořádné situace a jejich řešení. Nezapomenu na pocity pasažéra v okamžiku, kdy se z prostoru motorů začnou ozývat zvuky „jiné než běžné“ a tubusem trupu zazní pronikavé povely palubního personálu „Evakuace, evakuace, evakuace!“ Vše nechat být a rychle ale spořádaně se přesunout uličkou k otevřenému oknu, vylézt na křídlo nebo do dveří a skočit do nafouknuté skluzavky není jednoduché ani na zemi v rámci nácviku. Natož pak, kdyby došlo skutečně k nějaké mimořádné situaci…
A to nelze zapomenout ani na psychologickou stránku věci a naprostou a totální profesionalitu všech, kteří musí zajistit, aby se stovky cestujících dostaly pokud možno v pořádku z letounu v řádu několika desítek vteřin. A až pak, například v roli kapitána letounu zkontrolovat letoun a opustit jeho palubu jako poslední. Ve chvílích, kdy rozhodují opravdu jen sekundy…
Zažil jsem ve speciálním trenažéru pocit, kdy zajde k zadýmení a z podlahy nebo nějakého zařízení vyšlehnou plameny…
Měl jsem možnost hovořit s hasiči, kteří musí být kdekoliv na letišti v plné polní připraveni zasáhnout a zachraňovat v čase, kdy, řečeno s nadsázkou, se běžný člověk nedokáže navléct ani do trenýrek…
Zde, víc jak kde jinde, platí okřídlené „těžko na cvičišti, lehko v boji“. Proto smekám a hluboce se klaním, stejně jako ostatní diváci včerejší besedy…
Upřímně, mnohé z věcí, které se včera diváci mohli dozvědět, hodily by se i u nás v podzemí. Mohou nastat situace, které budou letecké realitě velmi blízké…
No a ta předvánoční atmosféra? Možnost si popovídat i osobně, pochutnat si na občerstvení, které zjevně nebylo jen „drobné“ (Díky, Ivošu a hlavně Lenko!…), popřát si osobně vše dobré…
Mno, kdo zaváhal a nepřišel, může jen litovat. Na druhou stranu, CATC poskytuje i možnost navštívit objekt v rámci exkurze, což zásadně doporučuji…
Za poskytnuté fotografie děkuji Lence Vargové a Haně Loskot…
Tak na viděnou na první besedě v roce příštím, která se uskuteční ve známém čase na známém místě 21. ledna 2026. Zabrousíme tentokrát, prostřednictvím Ivo Pujmana a Dana Švece, zase o sto let zpátky. Do dob první republiky, kdy českoslovenští letci budovali slávu našeho letectví po celém světě…
A čeká nás i jedno velké překvapení. A ne, nepřijde kouzelník…
