… aneb Vlka na vás, plackožrouti! A Kalouse…
!!! Pozor!!! Následující text obsahuje inkludovanou žižkovštinu!!!
„Do třetice všeho dobrýho“ se říká. Tedy to platí i v případě třetího,… tedy vpravdě jubilejního,… ročníku svinibrodskýho střeleckýho klání…
Ani na chvilku nenapadlo nás pochybovat o tom, jestli tuhle akci opět naplánovat či nikoliv. Přece nezrušíme něco, kde se sejde pokaždý super parta lidí a kde si to užijeme. OK, je s tím spojená trocha práce navíc, nějaký to ouřadování, obíhání obchodů, vymejšlení ptákovin,… ale když pak člověk večer padne únavou v pelech, může uhynout s příjemným pocitem asi dobře vykonaný práce…
Takže i letos a zase na konci ledna. Proč ne? Na střelnici bylo volno, dokonce nebyl v plánu ani žádnej vloženej závod místních pšoukařů. I počasí nám vyšlo vstříc, ve srovnání s loňským téměř Minutemanem (pro neználky, jedná se o extrémní závod v extrémních podmínkách…). Ráno se naložily věci,… samy, žejo,… do auta a hrr na ně… Na závody…
Chvíli to vypadalo, že se nás sejde počet rekordní, čehož jsem se, přiznávám, trochu obával. A to hlavně z časovejch důvodů. Přesto jsem nucen konstatovat, že značná část lidí nakonec na poslední chvíli odřekla. Nicméně povětšinou ze zdravotních důvodů, což chápu. Holt začíná období červenejch rypáků a prskajících kolemjdoucích. Přišli jsme kvůli tomu bohužel o několik zdatnejch střelců, včetně diamantovýho hrotu našeho klubu – Adélky. Museliť jsme proto zmobilizovat všechny svoje síly, zapojit magii a Kalouse… :oB
Jo,… malý upozornění pro zúčastněný hned na začátek…
Před devátou jsme byli už na místě a vrhli se do příprav. Nanosit ceny, terče, zapíchat stojany, zkasírovat účastníky,… nasypat Žatečákům brom do kafe… Přičemž už se trousili první závodníci…
Vzhledem k tomu, že to nebyl první náš společnej závod a značná část účastníků už věděla, o co se jedná, ušetřili jsme vcelku dost času hned při ranním briefingu. Samozřejmě poučení ze strany pana Davídka nijak ořezat možný nebylo, to je prostě povinná procedura. Ale pak to seznámení s terčema a s tím, jak to dole na střelnici bude vypadat, šlo mnohem rychlejc. Ono taky bylo pár věcí, který jsme vyloženě i prozradit nechtěli, páč… Ale to až za chvíli…
Díky ušetřenýmu času mohli jsme věnovat věcem příjemnějším. Už vloni avizovali jsme rozhodnutí ocenit neocenitelnou pomoc v klubovní obžerstvovně, bez níž by polovina střelců pošla bezesporu hlady a zbytek žízní. Nemluvě o tom, že po každý akci, a nejedná se teď jen o Pohár Malýho Vlk, zůstává ve škopku pod oknem strašlivá hromada špinavýho nádobí. Neprozradím nic tajnýho když řeknu, že neúnavnejma bojovnicema na týhle frontě byly, jsou a doufám, že ještě dlouho budou Jiřinka Vlčková a Markétka Kučerová…
V souladu se Stanovami klubu rozhodli jsme se proto obě jmenovaný ocenit Řádem Zlaté Vařečky. Samozřejmě včetně privilegia užívat za svým jménem zkratku „ŘZV“…
V rámci oceňování zasloužilců využili jsme též příležitosti předat naší kamarádce Lucce Daranský vyznamenání Tři Woříšky pro Kalouse (opět včetně privilegia užívat za jménem zkratku TWK…). Za neodolatelnej a nenapodobitelnej úsměv (modří a historičtí střelci vědí…) a za pomoc, o níž bude ještě zmínka později…
Než se pustíme do střílení, rád bych zmínil ještě dvě věci. Samozřejmě sponzory, kteří i letos přispěli na velice hodnotný a zajímavý ceny…
A druhá a vlastně ta nejzásadnější a nejlepší věc – zhruba okolo jedenáctý zavítal mezi nás velice důležitej a čestnej host – Martina Kraus, neteř por. Ládi Klímka, jenž zahynul v roce 1957 při katastrofě MiGu-15 u Březejce, šest kilometrů nad VelMezem. Ano, přesně toho Ládi Klímka, o jehož pomníček v místě týhle nešťastný události máme tu čest se dlouhá léta starat…
Bylo nám velkou ctí se s Martinou a jejím manželem (zase po letech) setkat, popovídat si,… a hlavně jí předat takovou malou pozornost – pár lahvinek našeho klubovýho piva s etiketou, na níž je Láďa zobrazen. Pevně věřím, ač mně se to bohužel nepoštěstilo, že jí ostatní nahoře v klubovně i řádně vyzpovídali…
Tak a jdem na to střílení, ne?…
Třetí ročník, tak by to chtělo nějaký oživení. Něco novýho. Pro pobavení. Ale zase, aby se to dalo použít. Ale loňský disciplíny měly zase vcelku úspěch, si myslim. Nakonec jsme udělali úpravu v podstatě jen jednu…
Dvě základní disciplíny popisovat nebudu, ty už zná každej. Mířenka na kulatej pistolovej terč a York, na oba po deseti ranách na pětadvacet metrů. Osvědčená klasika a, řekněme, sázka na jistotu…
Záchranu rukojmí jsme v podstatě taky ponechali. Tři terče na cca pět a deset metrů. Jen, v rámci zachování korektnosti, a aby v tom někdo neviděl nějakou tudlenctu cokoliv-fóbii, dodali jsme poněkud odlišnou legendu. Zmutovaná zombie-ovečka napadla pokojně se procházející neškodný občany islámskýho vyznání, navíc viditelně a zcela jasně nezletilý. Bohužel už je stihla pokousat a nakazit, tedy šlo v podstatě o ulehčení jejich trápení. O pomoc bližním (třeba na to uženeme nějakou dotaci…). Dva inženýři už po mutaci utíkali z místa napadení, takže byl čas toliko na jednu ránu na každýho, doktor prozatím mutací ještě neprošel, tak na něj zbyly rány tři. Nic nepochopitelnýho…
No a disciplína čtvrtá, nazvaná „Stíhač“, byla dělaná na tělo našim žateckejm kolegům. Aby věděli, jak je máme rádi a si jich vážíme. V podstatě prapůvodem bylo vyprávění Pepy Toksy, kterak na MiGu-23 lovil průzkumnýho Blackbirda. I vytiskly jsme terče, na nichž byl tento vyobrazen, plus k němu ještě průzkumná U-dvojka a bombardovací B-52. A zase, po jedný ráně na průzkumák, po třech na bombarďák…
Aby to ale neměli kolegové tak lehký (a taky páč jsou to tak trochu plackožrouti, co si budem povídat…), rozhodli jsme se jim to trošek ztížit. Jednak hned na začátku byla pro všechny střelce vyhlášena totální prohibice. Což ale zrádcuplně obešli obětováním Rychti, řka, že stejně prd trefí…
Pro střelbu samotnou uvalili jsme navíc takovej malej hendykep – každej ze střelců musel povinně před „letem“ a „lovem nepřátelskejch narušitelů“ nasadit HUD brejle. Proč, to je snad jasný, ne? Bez head-upu se dneska už v letadle prostě střílet nedá. Pravda, pindali, ale nakonec se podvolili (nevěda, že ostatním to za malej úplatek odpustíme…)…
Pomohla i nešťastná náhoda,… přisámbohu, nebyl to vůbec záměr, jen to vyšlo zrovna na Žatečáky… Prostě to najednou přestalo střílet. Jakoby někdo z nábojů vysypal prach, nebo co…
No a jako vergeltungswaffe,… tajnou odvetnou zbraň,… nasadili jsme na ně pro jistotu ještě Kalouse. Což už jsem tak trochu naznačil na začátku. Jak začli mířit, stačilo ji rozesmát a bylo po zbytcích soustředění úplně…
No ale si myslim, že se snad pobavili všichni. A všechno jakž takž i vyšlo, byť to chvilkama trochu i zaskřípalo. Mnozí přiložili ruku k dílu, za což jim neskonale děkuju, tudíž pak s následným počítáním výsledků nebylo to zas až tak náročný…
Tabulky sem ale dávat nebudu, nechce se mi je vyrábět. Bylo to ale mnohdy o fousy, ne-li o ňadérka pubertální asi jatky…
Prostě to dopadlo tak, že:
Střelci:
1. místo – Luděk Kučera (LKGKM)
2. místo – Honza Zika (Žatec)
3. místo – Josef Říha (LKGKM)
Střelky:
1. místo – Jitka Hubková (Jihočeská legie)
2. místo – Lucka Daranská (Jihočeská legie)
3. místo – Markéta Kučerová (LKGKM)
Střelčata:
1. místo – Matěj Říha (LKGKM)
2. místo – Štěpánka Říhová (LKGKM)
3. místo – Tomáš Hubka (Jihočeská legie), Matouš Pavlíček (Milovice)
Týmy:
1. místo – Žatec
2. místo – LKGKM I.
3. místo – LKGKM II.
Stejně jako vloni zařadili jsme naprostýho nejvíc vítěze do pomyslný síně slávy „Best of the Best“. Letos se jím po zásluze stal náš (!!!) Siky. Z rukou loňskýho vítěze Lišáka proto převzal putovní střeleckej prsten. A aby mu to nepřišlo líto, kdyby ho třeba napřesrok musel vrátit, obdržel i natrvalo jednu zvláštní cenu – Vlčkovy uši. Inu, kdo umí, umí (a kdo neumí, je obětován…)
Vítězům věčná sláva, poraženým čest. Všichni ale víme, že zvítězil každej, kdo nezůstal doma na zadku a přijel…
A pak už byl (konečně) čas na hraní. Jako obvykle rozhodně bylo s čím si hrát a vězte, Vy, kdož jste odjeli předčasně, že jste přišli o hodně. Rozebírat to nebudu, myslím, že stačí se podívat na fotky…
(Tímto žádám, kamarádi, máte-li nějaký fotky a ještě jste mi je neposlali, učiňte tak brzy, brzičko. Jsem netrpěliv a nedočkav…)
„Ať je mi dopřáno, abych v boji, který jde životem, našel odvahu riskovat. Mám-li zvítězit, nechť je to podle zákona, aby se pravda, víra a čest udržely vysoko. Mám-li prohrát, ať dovedu stát u cesty a pozdravit vítěze, až půjde kolem.“ (Publius Terentius Afer). No ale na Lišáka a Honzu Ziku prostě něco vymyslet musíme. Dostanou dlahu na ruce a škopek na hlavu příště…
Takže,… ahoj za rok?…
