A na toho Pupíčka se mě neptejte. Jednak modří vědí, druhak, kdybych to prozradil, letiště Praha – Ruzyně je mi nadosmrti smrťoucí zapovězeno…
Třináct a půl hodiny v letadle není zase až tak strašný zážitek. Obzvlášť, když se přitom člověk toulá časoprostorem. Máme totiž možnost lehce pospat a dohnat tak únavu za poslední dny a cestování napříč světem. Navíc toho mohu využít a začít dohánět i resty psací, kterých se za poslední skoro tři týdny urodilo převelice. No a když už ani to člověka nebaví a spolucestující začnou mimo- i verbálně naznačovat, že bych toho datlování mohl nechat, alespoň mohu začít „po letech“ přivykat na rodný jazyk. Adéla totiž stále ještě nevečeřela. A já taky ne…
Nebo?… Jsem zmaten… Při pohledu z okénka naší „Triple Seven“, přelétající toho času kdes nad nejvýchodnějšími cípy Sibiře (ano, z Taipei jsme neodletěli přímo na západ, ale vzali to na sever přes Japonsko a Sibiř, poté se stočili a po severním okraji Ruska přeletěli na Finsko, Švédsko a Rajch. Nevíme proč, možná kvůli provozu nad Evropou a Divným východem…) vychází slunce. Přitom hodinky na palubě ukazují půl jedné ráno…
A to jsme ještě netušili, že zhruba v oblasti Murmanska slunce opět zapadne. Na východ!!! Mno,… tady skutečně zítra znamená již včera…
Po zkušenosti z úseku Brisbane – Taipei, kdy jsme si užili poměrně dost turbulencí a přistání také nebylo z nejhladších, očekávali jsme něco podobného i ve Frankfurtu. Nicméně kapitán se ukázal jako Pan Pilot a ve spolupráci se svojí sehranou posádkou posadil nás jak do vaty. Asi nebudu dalek od pravdy, když prohlásím, že to bylo nejhladší a nejklidnější přistání za celou tuto expedici (pokud ovšem pominu svoje neplánované nouzové přistání na hřbet v buši, uklouznuv na mokrém kameni a dopadnuv z cca půlmetrové výšky v bláto dříve, než jsem si to stačil uvědomit, naštěstí bez následků a bolestivých zranění…)…
Však jsme také po přistání využili příležitosti a kapitánovi i celé posádce vyjádřili náš obdiv a poděkování. Jakož i letuškám za jejich milé úsměvy a skvěle odvedenou práci…
A ano, i tato posádka dostala od nás na památku klubové a svazové samolepky. Rádi bychom vyjádřili naše poděkování i více, ale víme všichni, jak striktní bezpečnostní opatření na letištích panují…
Mimochodem,… právě začalo vycházet slunce. Podruhé tento den!…
Moc času na toulání se po letišti ve Frankfurtu nebylo. Za necelé dvě hodiny očekával nás finální let celé výpravy. A do té doby museli jsme projít ještě jednou kontrolou…
A ta byla, stejně jako při cestě do Austrálie, právě zde ve Frankfurtu nejdůkladnější. Opálení černovlasí němečtí (?) příslušníci z letištní policie nás prošacovali pomalu až na kost. Asi jestli nepašujeme medvídka kolalu, pudr na zapařeniny, případně něco, co by v současném Evropském Uniistánu mohlo býti považováno za zbraň…
(Síííím, souško učitelko, Blatouch pašuje párátkááááá…)
Ó, jak šťastná a bezpečná země musí být toto Německo!…
Uf,… nezavřeli nás! A stálo mě to pouze dvě ušetřené lahvičky vody z letadla a poslední kapku desinfekčního gelu na ruce. Chlapci z ČSA mohou nastupovat do letadla s ještě větším pocitem bezpečí…
Některým z nás mohlo připadat ATR Českých aerolinií jako rozkodrcaný taxík. Pro nás, pravověrné milovníky vrtulí, byl přelet z Frankfurtu do Prahy ale pomyslnou třešničkou na dortu. Skutečným zlatým finále expedice Jižní kříž 2018…
Připadali jsme si jako naši letci, vracející se po několika letech v Anglii zpět do vlasti. Vlastně jsme přilétali možná i podobnou trasou, kdo ví? Dychtivě jsme hleděli skrz okénka a snažili se identifikovat místa o pět a půl kilometrů níže. Na obloze bylo jen pár mráčků, tak to šlo vcelku dobře. Zasněžená pohoří na obzoru, to musí být Krušné hory! Támhle pod námi,… bože,… to vypadá jako Kynžvart! A támhle se objevují první známé komíny, zvěstující přibližující se Chomutovsko a Mostecko…
A konečně objevujeme hluboko pod sebou i Žatec! Louny!… Bezděz a Ralsko!… Tohle musí být Mělník!… Čelákovice! A,… mačkám slzu dojetí,… Milovice se svým nepřehlédnutelným letištěm!!!…
Kbelské letiště a Černý most! Kroutící se Vltava se svými mosty, které bychom snad dokázali i vyjmenovat. Pražský hrad!!! Tak malinký stále ještě, i z této výšky, přitom ten nejkrásnější…
Drobné drcnutí,… vrtule přes prapor do reverzu,… brzdíme, dojíždíme,… stojíme… Jsme doma… Tak ještě poděkovat poslední posádce a hurá domů…
