„Sakra! Právě jsem se dozvěděl, že do nebeskýho báru odešel Venda Ohem…“ Další ze smutných zpráv, které přicházejí pravidelně, tak jak čas neúprosně ukrajuje každému z nás. Pro ty, kdo jste ho znali, i pro ostatní malá vzpomínka od Pepy Hlavy (v původním znění, protože tak je to nejsilnější)…
„Jdu zapálit svíčku a dát si ferneta…
… Potkal jsem ho jako náčelníka Aeroklubu ČR na našem letišti v roce 1978, když můj táta dělal předsedu ve Strunkovicích nad Blanicí. Přijel na kontrolu a řekl, že by si dal pár navijákovech startů na L13. Když se ho náš náčelník Petr zeptal, zda má oprávnění,… odvětil: „Samozřejmě“. Dál už se nikdo na nic neptal, on se nasoukal do kabiny a dal si pár skoků. Po létání jsem se zatajeným dechem poslouchal jeho příběhy z létání na „Rourách“.
Nějak si padli do oka s mým tátou a po čase, někdy před maturitou, se mě zeptal, kam půjdu po průmyslovce. Řekl jsem, že chci být pilotem, a tudíž zkusím na žilinskou dopravku. Ale mamka chtěla, abych sel na medicínu.
Něco promluvil s tátou a pak mi řekl, ať si dám přihlášku na vojenskou leteckou školu do Košic. Nic jsem o té škole nevěděl, a tak jsem se šel zeptat na Vojenskou správu v Písku, jak mně doporučil. Tam byli evidentně rádi, že mají nějakého zájemce na vojenskou školu, a jak mi poradil Ohem, žádal jsem, aby mě poslali do ULZtu, že podepíšu až potom. Tam jsem prošel, a tak jsem po maturitě odjel na přijímačky do VVLS v Košicích. Léto 1979 jsem strávil výcvikem na Z-105 na Hosíně a v srpnu 1979 jsem nastoupil do VVLS na obor pilot-inženýr, CVO (číslo vojenské odbornosti) 402 – stíhací pilot.
Venca Ohem tedy vlastně stál za mojí kariérou vojenského stíhacího pilota. Na Okresní vojenské správě v Písku měl nějakého známého, a protože maminka pocházela z kulacké rodiny, tak bych asi s přihláškou v Prachaticích, což byl můj okres, nejspíš neuspěl. Jo, neměl jsem ten správnej proletářskej původ, ale Venca to zařídil.
Potkali jsme se od té doby mnohokrát a vždy jsem obdivoval jeho zkušenosti a on se zájmem poslouchal moje ze Žatce, kde jsem sloužil u 11. slp.
Dnes už zde nejsou ani moji rodiče, ale už ani ON. Nezbývá mně, než mu takto poděkovat, že můj život nasměroval tímto směrem a že jsem díky jeho přímluvě šťastný člověk – profesionální létavec.
Jen tak na okraj,… tenkrát na to sólo na Blaníku šel bez vývozu. I když v minulosti na větroních létal, ale tak nějak měl ten průkaz propadlej…“
Krátký letecký životopis…
Začínal na Rané na poválečných kluzácích. Vyřazen 1952, nastoupil k 17. slp v Žatci, poté sloužil v Líních u 16. slp a u 5. slp. Následovala funkce inspektora TP na štábu 3. sboru PVOS znovu v Žatci, poté mnoho let působil na štábu 1.s lp v Č. Budějovicích v odborných letových funkcích. Létal C-106, Čáp, Brigadýr, C-2, CS-199, MiG-15, MiG-17, MiG-19, MiG-21, L-29. Po dosažení věku 50 let odešel od vojenského letectva do Aeroklubu Svazarmu, kde působil jako krajský náčelník. Zde létal na mnoha typech sportovních letounů. Nalétal cca 5000 hodin, přežil několik leteckých nehod, včetně katapultáže z MiGu-21, když byl omylem sestřelen při cvičení nad tehdejší NDR (viz. níže)
A jako dodatek „malý“ úryvek ze seriálu Vysoká modrá zeď, který na serveru valka.cz uveřejnil Radim „Bery“ Špalek…
„26. 9. 1964 ztratilo československé vojenské letectvo vůbec první z dlouhé řady „jednadvacítek.“ Za zničením letounu však nestála technická závada, ani chyba pilota, jak bylo u většiny těchto mimořádných událostí zvykem. Toho dne odstartovala okolo 14.00 hod. z žateckého letiště dvojice MiGů-21F s piloty 3. sboru PVOS. Ve vedoucí „jednadvacítce“ seděl náčelník stíhacího let. 3. sPVOS pplk. Štefan BOLCHA, který měl na čísle inspektora techniky pilotáže 3. sPVOS mjr. Václava OHEMA. Oba zkušení letci měli za úkol provést tzv. „čajku.“ Tímto termínem nazývali piloti a zabezpečující personál lety, které směřovaly do vzdušného prostoru okolních států varšavské smlouvy a naši letci při nich simulovali cíle pro jednotky PVOS v příslušných zemích. Praxe to byla značně rozšířená. Naše letouny se tak objevovaly v NDR, Polsku a Maďarsku, zatímco recipročně vykonávaly nepravidelně stejné akce letectva zmíněných států i pro naši PVOS.
Oba MiGy-21F zamířily nad NDR. Pplk. BOLCHA nastoupal do 13 000 m, mjr. OHEM pilotující stroj č. 0111 jej následoval s odstupem 2-3 km v 12 000 m. Dle dohody měly MiGy vypnuty palubní odpovídače IFF SRO-2, takže je VS sovětské 1. IAD (stíhací letecké divize) v Merseburgu nejprve zachytilo opravdu jako neidentifikované cíle. Piloti dodržovali rádiový klid a byli připraveni zapnout zařízení IFF, jakmile začne navádění hotovostních strojů VVS-SA. Díky výšce letu mohlo naše VS sledovat oba stroje na svých RL. Zřejmě přímo z Merseburgu byl vzápětí po zachycení cílů zvednut hotovostní MiG-21 zdejšího IAP (stíhací letecký pluk). Pilot v hodnosti kapitána měl na letounu samozřejmě ostrou výzbroj pravděpodobně v podobě infračervených PL raket K-13/R-3S. Po navedení z pozemního VS až k radarovému nebo vizuálnímu kontaktu, měl provést fotokulometem zteč na naše „jednadvacítky.“
Na další události existuje opět několik hypotéz, jak vše mohlo probíhat. Jisté je, že sovětský stíhač byl naveden na zadní MiG-21F č. 0111 pilotovaný mjr. OHEMEM. Vzápětí došlo k odpálení jedné PLŘS, která explodovala u výtokové trysky našeho MiGu. Mjr. OHEM však v kabině stroje zaznamenal pouze pokles otáček motoru, aniž by sovětský letoun vůbec zpozoroval, nebo zaznamenal výbuch rakety! Situaci vyhodnotil jako vysazení motoru a proto porušil radiový klid a ohlásil vedoucímu: „Vysadil mi motor.“ Pplk. BOLCHA byl také stručný, ale výstižný: „Tak ho nahoď.“ Mjr. OHEM se následně pokusil dvakrát o spuštění motoru R-11, což ale nebylo vzhledem k poškození po výbuchu rakety vůbec možné. Jeho MiG se nakonec dostal v klesání až do pozice na zádech a proto jej v 4 500 m pilot opustil na svém vystřelovacím sedadle SK-1. Pod záchranným padákem přistál v pořádku na zemi aniž by utrpěl nějaké zranění. Přesto byl ihned odvezen nejprve do německé nemocnice v Beelitz a poté do sovětské vojenské nemocnice v Postupimi na důkladnou prohlídku.
MiG-21F č. 0111 dopadl poblíž malého města cca. 15 km J od Postupimi a až po ocas se přitom zaryl do země. Čs. strana dostala z NDR pouze stručný telefonát s tím, že letoun havaroval a pilot vyvázl bez zranění. Okamžitě se proto do Východního Německa vydala komise vedená velitelem armády gen. Zdeňkem KAMENICKÝM. Za letectvo s ním tehdy letěl velitel 3. sPVOS plk. Emil HÁJEK. Když se jim podařilo dostat se k vraku havarovaného letounu, bylo na zbytcích zadních partií trupu jasně patrné poškození od střepin z PLŘS. Gen. KAMENICKÝ se ihned obrátil na přítomné sovětské důstojníky a přímo se zeptal zdali jim opravdu nechybí nějaká ta raketa….
Velení VVS-SA v NDR tak muselo s pravdou ven. Po příjezdu na velitelské stanoviště 1. IAD v Merseburgu oficiálně informovali naši komisi o tom, že došlo k nedopatření a náš letoun byl hotovostním stíhačem sestřelen. Mjr. OHEM, který mezitím prošel martyriem lékařských prohlídek, se dostal do Merseburgu také a fakt o sestřelu mu byl sdělen v pracovně velitele 1. IAD. Zde již čekal s nešťastným obličejem kapitán, který pilotoval hotovostní sovětskou „jednadvacítku.“ Na jeho slova: „Prosti družok, ja těbja zbil,“ reagoval mjr. OHEM nepublikovatelným výrazem, ale nakonec se oba letci usmířili a uklidnili u cigarety. Ukázalo se, že kapitán je v Německu pouze krátce a byl sem převelen z Dálného východu. Dodejme, že po tomto incidentu byl navíc trochu „odklizen“ a dostal se na post instruktoru u civilního trenažéru Il-62 v Petrohradu. Odtud pak nechával mjr. OHEMA několikrát pozdravovat po posádkách ČSA, které se zde cvičily.
Těžko dnes říci, zdali se jednalo o chybu pilota, který omylem odpálil ostrou PLŘS, nebo o rozkaz VS 1. IAD. Mjr. OHEM, který měl možnost se sovětským stíhačem přímo mluvit, se však později klonil spíše k názoru, že pilot na něj střílel na přímý rozkaz z VS. Je nutné přihlédnout k tomu, že operační prostor 1. IAD v okolí Berlína a Postupimi byl značně „horkou“ oblastí, kde rozhodně nebyla nouze o narušení hranice letouny NATO ze základen v NSR. Je proto možné, že sovětské VS považovalo naše MiGy v danou chvíli opravdu za narušitele, i když o probíhající „čajce“ bylo samozřejmě předem informováno.
Mjr. Václav OHEM v době svého sestřelení již měl zkušenost s řešením nouzové situace za letu, na kterou si také odnesl nechtěnou památku. Jako začínající pilot v hodnosti poručíka sloužil v roce 1954 u 16. slp. Pluk se v květnu tohoto roku na letišti v Líních připravoval k průletu nad Prahou během tradiční přehlídky na den vítězství. Během nácviku dne 6. 5. 1954 por. OHEM přenechal svůj již nahozený letoun stojící na stojánce v řadě mezi ostatními MiGy jednomu z pilotů prvních strojů, kterému se spuštění motoru nezdařilo. Je velmi pozoruhodné, že tímto letcem byl pozdější plk. Emil HÁJEK, který letěl vyšetřovat jeho sestřelení do NDR. Por. OHEM sám nasedl do jednoho z náhradních MiGů-15, které byly připraveny až na konci řady. V okamžiku startu tehdy došlo k utržení příruby hrdla nádrže a volně vytékající palivo vzplálo od horkého vzduchu z výtokové trysky motoru. Hořící „patnáctku“ por. OHEM duchapřítomně „přibil“ na břicho k zemi ihned za VPD a podařilo se mu vyváznout za cenu popálenin v obličeji a na rukou. Po vyléčení se však mohl k létání vrátit. Po uvedené události v NDR se od 3. sPVOS dostal k 1. slp v Českých Budějovicích, kde působil ve funkcích inspektora vzdušné střelby a zástupce velitele pluku až do roku 1985, kdy odešel do zálohy v hodnosti pplk.
Tehdejší plk. a velitel 3. sPVOS Emil HÁJEK dále uvádí, že sověti dodali náhradou nový MiG-21F. Tuto informaci se mi však nepodařilo nikde potvrdit. Podle dostupných pramenů bylo z tehdejšího SSSR do Československa dodáno pouze 5 MiGů-21F v letech 1962-63, kdy sloužily jako vzorové kusy pro připravovanou sériovou výrobu v Aeru Vodochody. Je teoreticky možné, že náhradu sověti přislíbili, ale časem z ní sešlo a nebyla uskutečněna.“
Václave, modré nebe bez mraků…
