Noviny v krbu zaplály, oheň zapraskal. Modrý kouř mizel do dáli, jen já si vzpomínal…
Na misi Czechoslovakian Heroes Tribute jsme do Austrálie odlétali s radostným pocitem, že se nebudeme tlačit v nějakém „dobytčáku“, ale budeme se v pohodě veleválet v B-737 Dreamliner, později na horní palubě A 380. Už u přepážky nám udělali opět radost, sice o jedno školeníčko navíc, ale budeme sedět u exitu, tedy s nataženýma nožkama až u kapitánského kokpitu. Cesta k protinožcům je přece jenom trochu delší, za těchto podmínek to bude ale zážitek. Jenže…
Při přípravě na akci jsme nashromáždili tolik propagačního materiálu a dárků pro účastníky akce, že se mnou musel letět i syn Filip, abychom vše pobrali. A to jsme se třetiny nákladu zbavili tím, že jsme asi dvacet kilo naskládali do kufru dalšího člena mise Lukáše, který za námi přiletí až dva dny před konáním akce. V kufru měl každý z nás troje slipy a dvoje ponožky, víc se nevešlo. Jinak jenom knihy a brožury, pokud vynechám několik medailí a pamětních listů. Nicméně jsme u přepážky trnuli, že nám nadváhu buď vyhodí, nebo naúčtují. Tak to bychom měli drahé, navíc za účelem úspory peněz za přepravu „nákladu“ poštou, letěl Filip do Austrálie na otočku. Dost velký přepych, cesta trvá daleko víc jak 24 hodin jenom při letu, ale slíbil jsem Filipovi spojit příjemné s užitečným a že si bude moci v Brisbane vyzvednout poštu ze schránky, ve které nebyl od doby ukončení docházky do jazykové školy před dvěma lety. On by totiž tak velký a těžký balík s materiálem pro misi stál na poště skoro víc, než letenka. A s rizikem, že balík nedorazí včas, protože jsme poslední tiskoviny obdrželi těsně před odletem.
Po přidělení místa u exitu se na nás obsluha přepážky usmála a označkovala nám zavazadla cílovou stanicí Sydney bez mrknutí oka. Jako že 31 kg na jedno zavazadlo je málo? Můžeme prý 32 kg, v tu ránu jsem litoval, že jsem doma vyházel pár krásných leteckých knih B-24 Liberator v angličtině. Původně jsem měl v kufru čtyři, dvě vážily dohromady kilo… A stály dvakrát deset kilo, raději jsem je vyndal, abych o ně nepřišel. Mrzelo mě to, protože na akci dorazí i jeden z nejstarších veteránů z války, Australan, neletec, ale nechtěl si nechat naši akci ujít. Druhou jsem měl pro George Richtera, synovce Josefa Richtera, letce RAF žijícího v Anglii. George ale žije v Austrálii a je hostem naší akce. Piloti z báze v Amberley mají smůlu a dostanou jenom medaile a pamětní listy, ti dva budou mít určitě víc času na prolistování nádherné publikace věnované členem klubu Letci Žatec, stíhacím pilotem Vláďou Novotným.
Ostatně, musím konstatovat, že se spousta členů klubu Letci Žatec, a také někteří ze Svazu, přidali. Přes první pochybnosti „od vrchnosti“, zda tak náročnou misi zvládneme, se vše v určité fázi příprav zlomilo, a najednou se přidali i ostatní. Celý nápad vznikl již při první Expedici Southern Cross 2018, kdy jsme sjezdili okolí hlavního města australského státu Queensland a pátrali po bydlištích a potomcích československých letců RAF, kteří museli z různých důvodů po válce opustit Československou republiku.
Praprvní začátek se však datoval nějakých sedm let zpátky, kdy Pytlák navštívil v Newcastlu svého kamaráda, letce RAF Jardu Nováka a Danu Bates, která se o něj do jeho skonu starala. Navázali skutečné přátelství a Pytlák o jejich společném setkání napsal vyprávění, které jsem se zájmem přečetl. Snad někdy dojde na jeho vydání, jeden kus se za chvíli osahá a bude kolovat po zájemcích minimálně příštích padesát let. Najednou vznikl nápad, proč nevyrazit na druhou stranu planety, pozdravit po letech Danu Bates a trochu více se zajímat o osudy bývalých pilotů RAF, kteří také kdysi vyrazili, už se nevrátili a Austrálie se jim stala novým domovem. Součástí historie našeho státu je i uctívání památek lidí, kteří se zasloužili v bojích o jeho svobodu. Spousta jich dostala uznání v místech celé naší republiky, kde po válce žili. Takže proč neuctít památku těch, kteří skončili v dalekých destinacích a také tam ukončili svoji pouť životem. Jenže to znamená zabrousit do historických análů a pátrat a pátrat. Pytlák jako vytrvalý pátrací pes (najdi název psího plemene…) využil kontaktů a obrátil se na kamaráda Toma Doležala, předsedu FCAFA (Free Czechoslovak Air Force Association), s kterým vypátrali kompletní seznam všech Čechoslováků, kteří skončili v Austrálii. Byli mezi nimi i další, které zavedl osud na Nový Zéland. Tedy proč tyto dvě země pro náš záměr nespojit, když už jsou dávno historicky spojené.
Už cestou při naší misi Southern Cross jsme přemýšleli, jak prvotní záměr pozdravit bodrou Moravanku Danu Bates rozšířit, a vypátrat a pozdravit potomky nebo přátele dalšího významného RAFáka, jednoho z velitelů 311. bombardovací perutě RAF, Vladimíra Nedvěda, který žil v Maroochydore, nedaleko od Brisbane. Předali jsme v místě bydliště pozdravné listy a už jsme měli v hlavě nápad, jak zrealizovat pro naše RAFáky slušnou pamětní desku. První otázkou bylo, kam ji vůbec umístíme a jak zorganizujeme slavnostní předání. Kam jinam, než do některého klubu krajanů, kteří se schází a také vzpomínají na rodnou vlast. Vyrazili jsme na návštěvu mnohaleté kamarádky Stáni Bílkové, předsedkyně Czechoslovakian Club in Brisbane, Inc. v Queenslandu. Nápad zrealizovat celou akci v jejich klubu v Burbank se jí zalíbil a termín konání padl na podzim roku 2018.
V té době jsme však měli na krku oslavy 100 let československého letectví. Svaz vydával pamětní medaili a pamětní listy k tomuto výročí a v Praze – Dejvicích proběhlo v říjnu slavnostní setkání, na kterém se redakční rada Svazu velkou měrou podílela. Vzali jsme si mustr pro naši akci v Austrálii, přesunuli termín na jaro 2019 a v listopadu po oslavách jsme se pustili do příprav mise, kterou jsme nazvali Czechoslovakian Heroes Tribute 2019. Nejprve jsme se s Pytlákem sešli a probrali, co všechno do rámce akce zahrneme,… výroba pamětních desek (jedna pro Austrálii, jedna pro Nový Zéland…), udělení pamětních medailí Svazu in memoriam našim RAFákům, ocenění současných čsl. aviatiků medailí nebo pamětním listem, udělení čestného členství některému z aviatiků v zahraničí, vytvoření prvního zahraničního členského prvku Svazu, návrh a výroba oficiálního znaku mise a ušití reprezentativního oblečení pro členy mise, vyrobit pozvánky, pozdrav od milovických dětí účastníkům akce, zdravici od potomků letců RAF žijících v Anglii a nakonec prodej Kárlštejna, abychom měli celou akci z čeho financovat. Vymýšlení nám šlo u lahvinky Diplomatika dobře, ráno jsme marně vzpomínali, jestli jsme ten Kárlštejn opravdu neprodali. Naštěstí ne, takže jak se tohle dá opravdu zafinancovat? Řešení sice jednoduché, ale na první pohled neschůdné. Každý si cestu zafinancuje sám a všechen potřebný materiál se sežene zadarmo nebo za přispění partnerů a sponzorů. Neschůdné pouze na první pohled, když jsme na schůzi klubu návrh přednesli, zájem byl veliký a bylo z čeho vybírat.
Nejhorší bylo oznámit těm, kdo nepostoupil do dalšího kola, že bohužel nemohou letět. Všichni se snažili pomoci při realizaci akce, ale delegace do Austrálie mohla čítat maximálně tři až čtyři členy. Jako první dva připadali v úvahu tvůrci nápadu, tedy Pytlák a já. Pytlák s lítostí oznámil, že z mnoha důvodů je pro něho termín jara 2019 nerealizovatelný, a proto zůstane v ČR a bude celou akci zajišťovat z pohodlí gauče. Potřebovali jsme také rovnocenného partnera pro stíhací a bombardovací piloty RAAF z báze v Amberley nedaleko Brisbane, kteří přijali pozvání. Bývalý stíhací pilot na MiG-29 Fulcrum ze žateckého letiště a současný kapitán saudskoarabských aerolinek Josef Hlava byl ten správný. Třetím členem se stala Hana Pelčáková, stevardka novozélandských aerolinek, jako zástupce mise pro Nový Zéland, dcera předsedy Českého svazu letectví a kosmonauta Oldřicha Pelčáka. Jako poslední člen mise byl zvolen další člen redakční rady Svazu, mechanik na bisjetech a sportovní pilot Lukáš Obst s funkcí dokumentaristy celé mise.
Aby celá akce proběhla s patřičnou důstojností, navrhla Stáňa Bílková využít své kontakty na ambasádu České republiky v Sydney. Z postupného dlouhého jednání nakonec přijali pozvání oba velvyslanci České i Slovenské republiky a také oba generální konzulové v Austrálii. Takže i program musí odpovídat úrovni pozvaných hostů.
I začalo další kolo vyjednávání o scénáři celé akce, které vyvrcholilo pár dní před odletem účastí na oslavách osvobození republiky předáním pamětních medailí a listů skupinám Taxmeni a Sabaton, kteří se „tvůrčím způsobem podílejí na rozvoji letectví v oblasti kultury“. Pytlák s Jardou Klackem předali ocenění před sedmnácti tisíci diváky. Myslím, že si užili před tolika diváky trochu svojí slávy jako náhradu za neúčast na Czechoslovakian Heroes Tribute.
To byla poslední, ale velkolepá akce před naším odletem na misi do Austrálie. Pytlák se přišel rozloučit a popřát dobré pořízení a také dát instrukce, jak zdokumentovat cestu, aby měl pokud možno všechny informace. Navíc „on line“, tedy podávat okamžitě reporty, pokud možno každý den, a on se postará o jejich uveřejnění na webových stránkách a na Facebooku. Navíc o misi vznikne článek do prestižního leteckého časopisu Flying Revue. Po rozloučení s Pytlákem jsem si za celním odbavením oddechl, že nám těžké kufry prošly, ale asi to nebylo tak úplně bez problémů, protože jsme v Sydney na obou kufrech našli cedulku, že „obsah byl bezpečnostně kontrolován“, asi z důvodu velkého objemu tiskovin.
Ejhle, při průchodu Duty Free opět trochu stresu, nevzal jsem kamarádovi z Austrálie něco málo alkoholu, na který se vždy při mém příletu těší. Do oka mi padl kubánský Havana klub, sedmiletý a dobrý, před necelým měsícem jsem ho na Kubě ochutnal spoustu. Do batohu se vejde, a že má skoro 15 kg už je jedno, budu ho nosit tak lehce, že si budou všichni myslet, že váží maximálně pět.
V Dreamlineru bylo dobře, nohy netrpěly, jenom to jídlo nic fajnového, od této chvíle není katarská kuchyně moje parketa. Můj názor nespravila ani návštěva lounge na letišti v Doha. Měli jsme skoro pět hodin na přestup do letadla do Sydney, šli jsme se tedy občerstvit, ale jediné co ušlo, byla káva. Zákusky přeslazené, jídlo nedochucené, zlatá česká kuchyně.
Vstup na gate provázel první z řady následujících průšvihů. Láhev alkoholu v řádném obalu z Duty Free jsem řádně vyndal z batohu a začala mela. Po zastrčení lahve zpět mi zabavili celý batoh, a že si mám vzít nouťas do ruky a mažu do letadla. To se mi moc nechtělo, co budu dělat v letadle bez brýlí, oblíbeného sudoku a knížky? Filip se mně snažil bránit, neubránil, láhev jsem vyndal z batohu a odevzdal. Chvíli čekání v gate jsem si krátil roněním slz nad ztrátou drahocenného moku. Po chvíli všem oznámili, že má letoun závadu a let je posunut o tři hodiny. Následně nás vypakovali z gate ven. Těšil jsem se, že mi vrátí odevzdanou lahev a já si připravím bágl tak, abych ho mohl odevzdat do zavazadlového prostoru. Jó, milej pane, láhev už je v nedohlednu. Určitě ji posádka vyžahla cestou do kokpitu, kam vůbec nedorazili, kontroloval jsem, zda se vůbec v kokpitu rozsvítí. No a ty tři hodiny potřebují na vystřízlivění. Nakonec jsme opravdu odlétali jinou mašinou se čtyřhodinovým zpožděním a logickým zjištěním, že nám let ze Sydney frnkne. Ale v A 380 v prvním patře bylo fajn. Letadélko bylo dimenzováno na daleko větší počet pasažérů, než nás bylo v přeplněném gate. Takže jsem měl celou čtyřku pro sebe, jenom mě jaksi tlačily do žeber úchyty pasů. Budu muset Airbusu navrhnout posunutí úchytů pod úroveň sedačky, kdo si má pořád rovnat pomačkaná žebra v těle. Celou cestu jsem měl starost o tubus, ve kterém jsem přepravoval pozdrav od školáků z Milovic pro účastníky setkání ve formě ručně malovaného plakátu. Třikrát jsem ho někde zapomněl a třikrát opět našel, naštěstí, Pytlák by mě zabil. Při výstupní celní kontrole a dotazu, zda nemáme něco k proclení, jsem pojal podezření, jestli mě nenaprášili s tou flaškou rumu, kterou mi nevrátili. Celník po záporné odpovědi koukl na tubus a zeptal se, co v něm je. Celou cestu k celní kontrole jsem si skládal anglicky věty, že je to dárek pro australské piloty od dětí z milovické školy, jako kdybych tušil jeho otázku. Než jsem stačil otevřít ústa a odmeldovat připravené, Filip dvěma slovy anglicky řekl, „obrázek od dětí“. Tak tohle už jsem těžce nesl a s lítostí v hlase jsem Filipovi řekl, že jsem měl připravenou řeč. Tak mi jí řekni, a když jsem spustil, v polovině mě přerušil, že se moc rozkecávám.
Průšvihy pokračovaly při příjezdu na hotel, kam jsme od katarských aerolinek každý dostal voucher na večeři, ve výši 40 australských dolarů. Dali jsme si dvakrát pizzu za 7 dolarů a navrch pivko. Bylo ho málo, třetinka, tak ještě druhé. Po vyspání jsme ráno dělali check out a zaplatili skoro třicet doláčů za ty tři piva, jedno měl Filip. Skoro deset doláčů za jednu třetinku hnusného, asi rýžového piva, v přepočtu 150 Kč, a přitom doma piju výborného Kozla nebo Gambáče, půl litru za 8, 90 Kč. Zloději zlodějský, zbývajících 60 doláčů za nevybrané jídlo si nechali. To byl tedy deal. Musím rychle v hlavě přehodit výhybku na „svět“, to jsem zapomněl. Ještě nejsme v Brisbane a už se těším domů na výborné české. Vnitrostátní přeprava do Brisbane se už odehrála bez mimořádných událostí a z letadla jsme vystupovali v kraťasech a tričku i přesto, že v Austrálii je už podzim.
Frankie
