… aneb Hrnečku vař a tak dál…
Šedesátiny jsou skvělou příležitostí k oslavě. V šedesáti už si můžeme dopřát trochu klidu a začít si užívat života. A přinést nějaký ten nezapomenutelný dárek. Třeba vycpaného bobra, zvon,… nebo kosmonauta…
I když to neslaví člověk? Teda,… slaví, ale šedesát je domu. Budově. Škole… A proč ne?…
V letošním roce, krátce po zahájení dalšího školního roku, se tak stalo u nás na vsi. Tohle úctyhodné a kulaté jubileum oslavila nová, tedy horní, budova Základní školy T. G. Masaryka. A spolu s ní všichni, pro něž tento ústav věd naučných (psaním a počty počínaje…) něco znamená. Pro paní ředitelku a celý učitelský sbor, pro děti od šesti do devětadevadesáti let, rodiče a příbuzné (jen od Hujerů jich přijelo nejméně patnáct…), pro knížepána a ostatní ze zámku… I pro spolky a organizace, se školou spolupracující. Tedy i pro naše kluby a Svaz, neb naše součinnost dostala se za ta léta na velmi vysokou úroveň, což nám mohou mnozí závidět…
Pozvánku na oslavy jsme dostali s předstihem, nicméně od prvopočátku bylo jasné, že zde nebudeme toliko za obyčejné návštěvníky. Asi by nás to ani nebavilo, kdybychom nemohli přidat pomocnou ruku a alespoň trochu přispět svojí troškou do mlýna. Šance a nápad, kterak se zapojit, nabídly se vlastně samy už cca před třičtvrtě rokem, kdy se na slavnostním setkání v Dejvicích u příležitosti ještě kulatějších narozenin československého letectví podařilo dojednat besedu s jednou z velkých osobností naší aviatiky…
Slavnost byla zahájena vystoupením mažoretek, zpěvem nové školní hymny a vyvěšením nové školní vlajky. Paradoxem je, že se teprve před nedávnou dobou podařilo zjistit, že před druhou světovou válkou škola skutečně vlajku i hymnu měla. Dokonce i podoba vlajky podařila se dohledat. Snad bude možné jednou spatřit, případně vyslechnout i slova zmíněné písně. Ta jsou nám všem prozatím ale zahalena rouškou tajemství. Přivítání a přání škole, jejím pracovníkům i školákům přednesla paní ředitelka, svoji zdravici přidali i zástupci Města Milovice. Takovou vtipnou tečkou za tímto oficiálním aktem bylo pak předání vycpaného hlodavce coby učební pomůcky…
Program celodenních oslav byl velice bohatý. Na školním sportovišti bylo možno protáhnout své tělesné schrány, vyzkoušet bystrý zrak, oko, přesnou ruku,… ale si třeba nechat i něco pěkného „vytetovat“ fixírkou na kamkoliva, případně využít svého obličeje pro pomalování vybraným motivem…
V budově zatím probíhaly prohlídky učeben, kronik, fotografií, dokumentů, ukázky moderního vybavení, učebních postupů… Vše pokud možno interaktivně a s možností si cokoliv vyzkoušet. Tedy kromě již vysoce sofistikovaných pokusů, které by byly pro lajky nebezpečné – práce například s chemikáliemi a podobně. Jak by řekl Jan Ámos Komenský, škola hrou…
Na trávníku před budovou chystal se jeden z vrcholů celé akce – v improvizované kovárně tavil se bronz, určený na odlití školních zvonů. Což byla práce na několik dnů, vezmeme-li v úvahu fakt, že jen model zvonu, podle nějž měla být vyrobena forma pro odlití, vznikal v 3D tiskárně celých 56 hodin!!!
I ve staré (spodní) budově bylo možné prohlédnout si učebny a zjistit, čím se zabývají při výuce ti nejmenší. Zároveň se zde však připravoval (z našeho pohledu) zlatý hřeb oslav – beseda s bývalým žákem milovické ZŠ TGM, pilotem a jediným československým kosmonautem, který měl tu možnost pobýt na oběžné dráze kolem Matičky Země. Ano, je to tak. Na besedu do Milovic zavítal pan plk. Ing. Vladimír Remek…
Je pravda, že školu navštěvoval pouze v první třídě a toliko po dobu jednoho měsíce. Tedy v období, kdy jeho otec, též letec a později i velitel československého letectva, gen. Jozef Remek, byl v Milovicích školen na nově zaváděnou proudovou techniku. Nicméně i tak žákem školy byl, což je nezpochybnitelným faktem. To jen pro případné rýpaly…
Pan Remek přislíbil návštěvu již vloni, při slavnostním setkání k 100 rokům československého letectví v Dejvicích. Zde se také poprvé setkal se svými školními následovníky, žáky ZŠ TGM. Od té doby uplynulo sice mnoho vody v Mlynařici, ale on svůj slib dodržel. A to i za cenu odmítnutí účasti na několika jiných velice zajímavých a důležitých akcích! V určenou dobu, kdy pomyslně zazvonilo na sedmou vyučovací hodinu vstoupil za potlesku přítomných posluchačů do tělocvičny a po přivítání paní ředitelkou Flachsovou a panem učitelem Špeciánem (jenž se pro tuto příležitost ujal funkce moderátora…) zahájil své vystoupení…
Vyprávěl velice poutavě a zajímavě. A (opět pro rýpaly) podotýkám, s naprostým vynecháním jakýchkoliv politických záležitostí. O svém dětství, o vzpomínkách na školu, o stěhování po základnách, na kterých aktuálně sloužil jeho otec, o leteckém výcviku a kariéře. A samozřejmě o výcviku na kosmonauta a letu do vesmíru v rámci programu Interkosmos. Pro příznivce statistik dodávám, že byl prvním kosmonautem ve vesmíru, který pocházel z jiné země, než z tehdejšího SSSR nebo USA. Zároveň prvním a prozatím jediným československým a českým kosmonautem, který se dostal do vesmíru (jak víme, jeho náhradník plk. Pelčák to štěstí neměl, Jan Hus uhořel při startu a na Slovensku už svého vlastního kosmonauta mají – Ivana Bellu…). Seznámil přítomné s životem ve stavu bez tíže během týdenního pobytu na orbitální stanici Saljut 6, ale také s osudem jediného kosmonauta po návratu na zem – praktickým zákazem létání, účastí na oficiálních akcích, reprezentací naší armády a letectva ukázal i některé artefakty, připomínající výcvik a let do kosmu – část soupravy, kterou kosmonauti nosili jako pracovní oblek na oběžné dráze, rukavice ze skafandru, ve kterém letěl do kosmu (a který je dnes uložen v Leteckém muzeu VHU v Praze-Kbelích…), panenku v kyjovském kroji, kterou s ním tam nahoru poslal Oldřich Pelčák (jemuž tímto děkujeme za zapůjčení jmenovaných memorabilií…), atd..
Samozřejmě ale také nechal dost prostoru na otázky ze strany posluchačů, kterých opravdu nebylo málo. Našli se mezi nimi i synové jednoho z učitelů létání, díky němuž se stal pan Remek pilotem! O naprostém úspěchu této besedy svědčí fakt, že ještě před jejím začátkem musely být do tělocvičny přemístěny další židle, posbírané ze všech učeben a tříd v celé budově. Podle fotografií se na slavného žáka milovické školy přišlo podívat a poslechnout si jeho povídání přibližně 150 diváků! Což je, když o tom tak přemýšlím, zatím asi nejvíce, co na jakoukoliv besedu pamatuji za těch dvacet let v Milovicích. Však se také celá beseda i s následnou autogramiádou a fotografováním protáhly oproti plánovanému vymezenému času o více než hodinu!…
Ještě dlouho si pak s námi povídal v jedné ze čtyř školních kaváren nad šálkem horkého nápoje a lahodnými zákusky. Pane plukovníku, velice Vám děkujeme…
Celodenní akce byla zakončena opětovným zpěvem školní hymny, na jejímž konci zazněl nově odlitý školní zvon. Mno, sice s dírou, ale kdo je dokonalý? Vždyť právě v té nedokonalosti je krása světa. Důležité je, že ten kus kovu, zatím ještě hrubého a neopracovaného, vlastně podobně jako děcka, usedající do školních škamen, má srdce a duši. V tom je jeho cena. V nedostatcích, které můžeme postupně všichni společně zlepšovat…
Klobouk dolů přede všemi, kdo tuto akci připravovali, oslava to byla vskutku velkolepá. Podle nejnovějších odhadů a záznamů nezávislé agentury STEN navštívilo školu v rámci oslav přibližně tisíc lidí! Vypila se půlka kávové plantáže, snědly dvě krávy, šest prasat a devět řádků brambor! Na výrobu placek s obrázkem školníka Emila spotřebovalo se pět a půl kilometru plastového vlákna do 3D tiskárny, balónky spolykaly helia, jako posádka Saljutu 6 za dva dny, školní kovárna protopila jeden a půl vagónu uhlí a půl tuny vodovodních trubek. Při výrobě zmrzliny umrzlo sedm švábů, jedna růže a Chemický Alí se naučil pohádku o kouzelném hrnečku plném kaše. A kdo tomu všemu věří, ať tam běží…
Ale s tou velkolepostí a tisícovkou lidí je to pravda…
Až by z toho jeden usnul…
