Aviatická pouť přišla o otce, letec Janda bojoval i za Kašparův pomník
Zpočátku chtěl jen s kolegou Josefem Hadincem připomenout pardubického rodáka Jana Kašpara a jeho slavný let z Pardubic do Prahy. Ze vzpomínky se stala tradice v podobě Aviatické pouti. Té jubilejní 30. se bohužel její zakladatel Jaroslav Janda nedožil. Zemřel v půlce března ve věku nedožitých 88 let.
„Bez něj by žádná Aviatická pouť nebyla,“ říká o Jandovi pilot a spolupořadatel Aviatické pouti Jan Rudzinskyj. Jakkoli se na pořádání Aviatické pouti podílelo mnoho dalších lidí, dvojice Jaroslav Janda, Josef Hadinec stála u jejího samého počátku. Na nich byla kompletní tíha přípravy akce. „I třenice nastaly. A někdy byly hodně ostré, ale vždycky nás to posunulo o level výš. On měl na starosti zajistit letový program, já ten pozemní a celou logistiku,“ vzpomíná Jandův kolega a kamarád Josef Hadinec. Životem Jaroslava Jandy bylo létání. „Byl nesmírně inspirativní, stmeloval náš tým Aviatické pouti. Učil se nové věci, pracoval na počítači, mailoval, měl chytrý telefon. Nepůsobil jako starý člověk, dalo se s ním mluvit o čemkoli,“ vzpomíná na svého kolegu Rudzinskyj. Jandovým velkým přáním a snem, ze nějž bojoval, bylo to, aby měl aviatik Jan Kašpar důstojný pomník. „Se sochou na třídě Míru byl, myslím, spokojený,“ řekl Rudzinskyj. Oficiální rozloučení nebylo možné, jeho památku jistě připomenou jeho následovníci při pořádání Aviatické pouti. Právě jeho zásluhou tato tradiční akce vznikla. Původně tedy v roce 1991 jako oslava historického přeletu Jana Kašpara z Pardubic do Prahy na replice aeroplánu Demoiselle. Protože se setkala s úspěchem a po sametové revoluci se armáda otevřela veřejnosti, a to zejména letiště, začali letečtí nadšenci v čele s Jandou a Hadincem promýšlet, jak z jednorázové akce udělat tradici.
JAROSLAV JANDA Po absolvování Leteckého učiliště působil u 25. bombardovacího leteckého pluku, kde létal s dvoumotorovými vrtulovými letouny Aero C-3, poté na dvoumotorovém typu Il-28. Pak přešel k 47. průzkumnému leteckému pluku a s ním se přesunul do Pardubic. V polovině osmdesátých let byl přeškolen na fotogrammetrickou verzi letounu L-410 československé výroby. Ta sloužila k leteckému snímkování a působila z letiště v Hradci Králové. Z této funkce odešel v hodnosti majora v dubnu 1990 do důchodu po nalétání 5 366 letových hodin.
„Název Aviatická pouť připomíná v názvu pouť neboli cestu inženýra Jana Kašpara,“ říká Hadinec. Spolu s Jaroslavem Jandou se mu podařilo dostat na třetí ročník Aviatické pouti i Tomáše Baťu. Chtěli navázat na Masarykovu leteckou ligu, která pořádala ve 20. a 30. letech letecké dny. Během nich se konala soutěž na přesnost přistání. Tehdy ji vyhrál právě Baťa. „S Jandou jsme přisuzovali vítězství Tomáši Baťovi, ale staršímu, který byl znamenitým pilotem. To byla naše zmýlená,“ říká Hadinec. Na Aviatickou pouť pozvali jeho syna. Janda mu napsal dopis, Hadinec sehnal kontakty. „Bylo nám však naznačeno, že Tomáš Baťa má v Čechách nabitý program, že nám asi nebude moci vyhovět a navštívit nás,“ vzpomíná Hadinec. Tehdy si s Jandou řekli, že odvážný nápad asi nevyjde. Jenže za 14 dní přišel dopis z Baťova kanadského bydliště, že Aviatickou pouť určitě navštíví. Všichni nastoupení čekali, až Baťa přilétne. Jeho slova nečekal nikdo. „Kde je ten pan Janda, který tvrdí, že můj otec vyhrál Masarykovu leteckou ligu na přesnost přistání?“ řekl Baťa, sotva vystoupil z kokpitu na křídlo. Hadinec nesměle ukázal na Jandu a Baťa bez dalších oficialit pokračoval. „Tak, pane Jando, to jsem byl já, to nebyl můj otec,“ popisuje Hadinec setkání. Aviatická pouť už v dalším roce nabídla více než 240 letadel a každý rok přinášela nový program. A na tom má největší zásluhu právě Janda.
Stanislava Králová
