Byla to jediná kasárna v zemi, do kterých se okupanti v srpnu 1968 nedostali. Vzdor vojáků 7. výsadkového pluku patří k světlým stránkám historie československé armády. Když sovětské tanky obklíčily holešovská kasárna, velitel pluku Miroslav Šedina je „uvítal“ slovy: „Jen mávnu, v oknech kasáren se objeví pancéřovky a budeš mít po tankovém praporu. Tak koukej ty své kanóny otočit.“
Sověti okamžitě couvli. Již o rok později ale necouvli normalizátoři. V dubnu před 50 lety se začal rodit plán likvidace pluku s cejchem „kontrarevoluční“. Seriál deníku Aktuálně.cz Příběhy normalizace připomíná další kapitolu naší novodobé historie, která následovala před 50 lety po okupaci Československa.
Normalizační cejch pro holešovské elitní výsadkáře byl jednoznačný: „Ve dnech internacionální pomoci spojeneckých vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se holešovský výsadkový pluk zvláštního určení postavil na odpor sovětské armádě, jejíž velitelé se marně dožadovali vstupu do kasáren. Velitel pluku Vladimír Košan sovětské jednotce neposkytl požadovanou pomoc (odběr vody – pozn. red.), ani nevedl se sovětskými veliteli žádná diplomatická jednání. Velení útvaru navíc svým výsadkářům nařídilo průzkum v okolí Holešova.“
Takto na události vzpomíná jeden ze „vzbouřenců“. „Vyčlenili jsme jednotku osmdesáti vojáků, kteří se nenápadně rozmístili v okolí Holešova tak, aby mohli kontrolovat místa jako národní výbor či poštu a zejména sledovat činnost nepřátelských vojsk,“ popsal pro Paměť národa činnost holešovských výsadkářů náčelník štábu pluku Jiří Dufek.
Pluk podle něj navíc zvažoval možnost osvobození několika vrcholných politických představitelů Československa v čele s Alexandrem Dubčekem, které Sověti zajali. Ke všemu odhodlaní muži byli vyzbrojeni plastickými trhavinami, protitankovými střelami, samopaly a padáky.
Osvobodit Dubčeka
„Shora přišla zpráva: ´Sověti unesli Dubčeka´. A doprovázel ji rozkaz: ´Dubčeka i s ostatními osvobodit a přivézt zpět.´ K akci jsme vybírali jen ty nejlepší, třebaže jsme byli i podle dnešních kritérií špičkově vycvičeným útvarem k diverzním akcím v týlu protivníka,“ vzpomíná Dufek, tehdejší náčelník štábu 7. výsadkového pluku zvláštního určení v Holešově nedaleko Zlína.
Výsadkáři se snažili získat informace, kde Dubček vlastně je. Jenomže zprávy byly neurčité. Podle některých měl být Dubček na utajeném místě v Československu, jiné hovořily o Polsku. Holešovská kasárna obklíčily sice sovětské tanky, avšak výsadkáři se v noci – Rusům pod nosem – přemístili do Hostýnských vrchů, kde v úkrytech čekali na rozkaz k Dubčekově vysvobození.
„Že nám šlo o život? O tom nikdo nepřemýšlel. Převládal těžko popsatelný vztek, že nás ´spojenci´ přepadli a my v tom zůstali sami,“ řekl již před lety autorům tohoto článku Jaroslav Janků, jenž se na přípravě výsadkářského osvobozovacího komanda podílel.
Pokud by Sověti zjistili, že jim v zádech číhají odhodlaní výsadkáři, podnikli by vše k jejich likvidaci. „Už nikdy potom jsem u vojáků neviděl takovou míru odhodlání a vlastenectví bránit napadenou republiku… i kdyby je to mělo stát život,“ vzpomínal Jaroslav Janků, jeden ze zakladatelů pluku.
„Byli jsme připraveni bojovat. Kluci byli hodně nažhavení. Nechtěli jsme si zkrátka nechat diktovat cizí vůli. Navíc jsme byli opravdu výjimečným plukem, takže jsme to brali i jako prestižní záležitost,“ říká dnes tehdejší velitel průzkumné skupiny Josef Bartošek.
O hrdinství se přesto zdráhá mluvit. Hrdinou však podle něj byl velitel pluku Vladimír Košan. „V prvních hodinách okupace neexistovaly žádné rozkazy. A Košan v tom zmatku jednal jako profík: nařídil obranu kasáren, vyslal průzkumnou rotu jako zálohu do lesa s tím, že pokud Rusové napadnou kasárna, tak jim měla vpadnout do zad.“
Bartošek uznává, že proti obrovské přesile neměli výsadkáři šanci. Přesto je i dnes hrdý na to, jak se tehdy vojáci 7. výsadkového pluku v krizových dnech chovali. „Našich velitelů jsme si velmi vážili, protože něco uměli,“ dodává.
Vypískali i Milouše Jakeše
O odhodlání holešovských výsadkářů svědčí i následující detail. Když k nim dorazil pozdější generální tajemník KSČ Milouš Jakeš, aby vysvětlil omyly, které vedly k „bratrské pomoci spojeneckých armád“, vojáci ho vypískali a ještě si na Jakeše v Praze stěžovali, aby byl za svá slova předvolán „ke stranické zodpovědnosti“. Jenomže i tím si podepsali svůj ortel.
A jak to dopadlo s akcí osvobozovacího komanda? Po třídenním vyčkávání v lese se vrátilo v tichosti do kasáren. Vyšlo najevo, že Dubček je i s ostatními československými politiky už v Moskvě. „Kdyby byli v Praze či někde na Karlštejně, tak bychom do toho šli. Chtěli jsme dokázat, že nerezignujeme, avšak útok na Moskvu postrádal smysl,“ vysvětlil Jaroslav Janků.
Holešovští výsadkáři se navíc spolu s dalšími útvary rozvědky ze Zbiroha a Litoměřic podíleli svými vysílačkami na svobodném rozhlasovém vysílání. To oficiální totiž Sověti hned v počátcích okupace zpacifikovali. Okupanti zuřili. Proto byla později zkoumána trestní odpovědnost všech zpravodajců, kteří vysílání rozhlasu umožnili. Všem hrozilo obvinění z velezrady a mnohaleté tresty vězení.
„Označili nás za zrádce. Takže pak nepatrné torzo pluku poslali jako hlupáky a vrahy do Prostějova k převýchově,“ konstatoval před lety s hořkostí Jaroslav Stross, který měl Dubčeka spolu s ostatními československými politiky vysvobodit.
„Až do června 1969 jsme žili v naivní představě, že budeme pokračovat dále, což se nestalo, protože ve všech oblastech – i v armádě – byla nejdůležitější ideologická pevnost. Kdo nebyl pevný, musel být odstraněn,“ popsal začátek konce elitního 7. výsadkovému pluku zvláštního určení v Holešově tehdejší náčelník štábu pluku Jiří Dufek. Rovněž on byl normalizační prověrkovou komisí shledán jako „ideologicky nepevný a tudíž nespolehlivý“.
Protiokupační odpor výsadkářů musel být po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka KSČ v dubnu 1969 náležitě potrestán. V souladu s normalizačním programem přijatým na květnovém zasedání ÚV KSČ vznikla vyšetřovací komise, která zhodnotila činnost 7. výsadkového pluku zvláštního určení následovně:
„U pluku se projevily v průběhu roku 1968/1969 značné oportunistické tendence, které vedly k netřídnímu a nacionalistickému posuzování situace a k antisovětismu. Tyto názory se plně projevily po 21. srpnu 1968, ale i později v přístupu k plnění usnesení listopadového a květnového pléna ÚV KSČ. V rozporu s rozkazem ministra národní obrany z 21. srpna byla použita radiostanice, vytvořena pohotovostní jednotka, organizován průzkum sovětských jednotek.“
Podobné hodnocení si vysloužil i náčelník štábu pluku Jiří Dufek, který patřil v 60. letech k reformním komunistům. Pro Paměť národa popsal, co následovalo po červnu 1969: „Velitel pluku Košan dostal příkaz zpracovat plán likvidace pluku. Oni tomu říkali reorganizace a redislokace armády, ale ve skutečnosti to byla likvidace. K 30. září 1969 nezbylo z elitního pluku nic.“
Jste škůdci státu! pranýřovali výsadkáře
Zbytky útvaru musely odejít z Holešova do Prostějova, kde vojáci žili několik měsíců ve zcela nevyhovujících hygienických podmínkách a čekali na začlenění do 22. výsadkové brigády. Členové štábu pluku byli rozmístěni po útvarech na celém území tehdejšího Československa. Všichni významnější velitelé byli z armády vyhozeni.
Velitel pluku Vladimír Košan s náčelníkem štábu Jiřím Dufkem se kromě toho ocitli na seznamu „osob ohrožujících vnitřní pořádek a bezpečnost státu“, které musely být v rámci akce „Norbert“ sledovány a nesměly zastávat žádné funkce.
Z armády byl propuštěn i bývalý velitel a zakladatel pluku Miroslav Šedina. Ve dnech srpnové okupace působil sice už na zpravodajské správě generálního štábu armády, avšak v osudové dny byl na návštěvě „svého“ pluku v Holešově. A byl to právě on, který pod pohrůžkou masivního použití pancéřovek výsadkářů vyzval sovětského velitele, aby jeho tanky od kasáren couvly. K jeho propuštění přispělo i to, že odmítl napsat odsuzující hodnocení na velitele pluku Vladimíra Košana a náčelníka štábu Jiřího Dufka.
Rozprášením pluku se navíc splnilo přání holešovských skalních komunistů, kteří ve městě nechtěli nespolehlivé vojáky a Jiřímu Dufkovi proto poslali několik výhružných anonymů. V jednom z nich stálo: „Doba vypořádání již přichází, pane Dufku. 2000 slov a další protistranické rejdy. Holešov o tobě velmi dobře ví a zná tě.“
Nadřazení ideologie nad profesionalitu považoval Jiří Dufek za největší chybu normalizace. „Nikomu nezáleželo na tom, že byla zrušena plně bojeschopná jednotka, která byla vzorem v celém socialistickém bloku. Snad se některé zkušenosti 7. pluku uplatnily u speciálních jednotek po roce 1990.“
Vlastizrádce zaměstnal až pronásledovaný druhoválečný hrdina
Poté, co Jiří Dufek musel opustit Jihomoravský kraj, rozhodl se pro nový život v Praze, samozřejmě pod dohledem StB. Zaměstnání se mu podařilo po dlouhém hledání najít až díky otci, který se znal s válečným a komunisty vězněným hrdinou Josefem Kosíkem (rozsudek trestu smrti mu byl změněn na doživotí jen díky jeho zásluhám v boji proti nacismu – pozn. red.).
„Otec znal v Praze spoustu lidí. I ředitele Železničního stavitelství Praha inženýra Josefa Kosíka, který mně vzkázal, že se mnou nemá problém, ať prý nastoupím do Závodu č. 5. On sám měl své zkušenosti s režimem. Pomohl nejenom mně. Sešlo se nás u něj několik nepohodlných osob, ze všech resortů,“ uvedl pro Paměť národa Jiří Dufek.
Pracoval jako referent zásobování, ale jako nepřátelská osoba nesměl dostávat žádné odměny či zastávat vedoucí funkci. „Paradoxní bylo, že i tak jsem měl na starosti zásobování stavby pražského metra a řady dalších významných staveb.“
Své si v době normalizace zažila i jeho manželka, kterou přijali vždy jen na podřadná místa, takže nemohla uplatnit znalosti jazyků. Bývalý výsadkář si však nestěžoval: „Neskončili jsme na popravišti jako v 50. letech, ale jen na indexu. Pro mě to znamenalo pouze změnu zaměstnání, v němž jsem našel nový smysl života,“ komentoval svůj kariérní sestup.
Ve dnech významných výročí stávala vždy nedaleko jeho domu volha se dvěma tajnými, kteří bedlivě sledovali, co v ty dny podvratný výsadkářský živel zrovna dělá.
U Železničního stavitelství Praha pracoval Jiří Dufek až do roku 1998, v listopadu 1989 uvítal sametovou revoluci. „V roce 1990 nás částečně rehabilitovali, byl jsem o jednu hodnost povýšen a oceněn ministrem obrany medailí. Myslel jsem, že budeme nějak využiti, ale to se nestalo,“ vzpomínal.
I po revoluci měl Jiří Dufek pocit, že se o 7. výsadkovém pluku a hloubkovém průzkumu málo mluví, takže se dal na psaní knih. Je autorem publikací O 7. výsadkovém pluku (VÚ 7374 Holešov) a Jednotky zvláštního určení (Z Prešova do Holešova 1957-1969).
„S údivem pročítám vydávané publikace o jednotkách hloubkového průzkumu a speciálních jednotkách vůbec. Historie je podávána tak, že jednotky hloubkového průzkumu byly součástí 22. výsadkové brigády v Prostějově a plodem její činnosti. To je zkreslené a nepravdivé. O 7. výsadkovém pluku zvláštního určení se mlčí, nebo se objevují neúplné informace, jako by byl pluk pořád na indexu,“ vysvětloval motivy svého psaní.
Jiří Dufek se zapojil i do činnosti holešovského Klubu vojenských výsadkových veteránů, který v roce 2008 odhalil pamětní desku pluku na holešovských kasárnách. Do výsadkářského nebe odešel 30. října 2018.
Za postoje či názory během sovětské okupace bylo z armády podle vojenského historika Prokopa Tomka vyhozeno 7 142 vojáků z povolání. „Mluvíme tu o normalizačním, respektive konsolidačním období v letech 1969 až 1975,“ upřesňuje jeho kolega Daniel Povolný.
