… aneb V Muzeu s kamarády od „311“…
Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe, milovati vlast svou, Republiku Československou a sloužiti ji věrně v každé době…
Na začátku musím vzpomenout jedno kulaté výročí. Ač to tak vyšlo, aniž bychom to nějak na něj plánovali a počítali. Před deseti lety jsme se poprvé setkali s kamarády z 311. skautského oddílu Káňata z Prahy. Ponejprv jen s Houbou, v létě pak i s dětmi. Uspořádali jsme pro ně malé noční přepadení a na druhý den pak posezení a besedu o československých letcích RAF…
Totiž, jak plyne z názvu oddílu, jeho členové zajímají se o historii letectví a osudy našich válečných letců, zejména příslušníků slavné 311. (československé) bombardovací perutě RAF…
Od té doby je mezi námi přátelství a sem tam, pokud nám do toho nehodí vidle breberka z Berberky například) spolu něco podnikneme, nebo se o to alespoň pokusíme…
Konec konců, přesně takto vzniklo i sobotní setkání v muzeu Korea-Merkur v Bezděkově. Padl návrh, slovo dalo slovo a pár dnů na to měl jsem v emailu zprávu od Aničky. Bereme to, přijedeme!…
Domluvil se termín, Káňata si zajistila ubytování u skautů v Žatci, já se dohodnul s Frankiem a Tiborem ohledně muzea. A nakonec ještě vymyslel jedno takové malé překvapení…
Obvykle nevstávám v sobotu v pět hodin ráno s nadšením. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Musel jsem stihnout vlak v 5:54 a na Florenci autobus v 7:30, abych byl v Žatci včas. Což se kupodivu vše podařilo. Mimořádně se to obešlo i bez zpoždění vlaku, což se dnes u nás dá považovat za mimořádnost…
Není náhodou třetina dubna už? Tak co, himl laudon, tady chce ten sníh???
Z autobusů by si měly ty České drahé vzít příklad…
Frankie mě vyzvedl, sjeli jsme těch pár kilometrů do Bezděkova a pustili se do příprav. Než se stihlo zatopit a uvařit první káva, dorazila ještě jedna návštěva. Ta, co měla být výše zmíněným překvapením. Říkejme jí prozatím jen Míša…
Skauti byli na cestě a dorazili o pár desítek minut později…
Po přivítání a představení se navzájem,… podotýkám, že jsme se pozdravili na skautský způsob, tedy levou rukou od srdce, byť to minimálně z mojí strany bylo díky nezvyku poněkud krkolomné,… popovídali jsme ponejprv něco málo o historii muzea. Jak a kdy vzniklo, proč, že první expozice byli právě letci RAF, atd. Už během toho zjistili jsme, že se Káňata o tuto problematiku opravdu zajímají a někteří z nich mají dokonce poměrně velké znalosti. Zejména Madla, z které jsme díky tomu následně s Tiborem udělali velitelku letky…
Dalším krokem bylo rozdělení hostů na dvě poloviny. Tak nějak po kusech, ne každého vejpůl. Jedna část pak odešla s Frankiem do haly na prohlídku muzea, druhá se přesunula do kabiny bezděkovského MH-17. Tam již čekal ve slavnostní uniformě oděný šéfinstruktor Tiby…
Po prvotním proškolení, týkajícím se ovládání a chování letadla ve vzduchu, parametrech pro start a přistání, usedla velitelka letky Madla za berany a stala se tak historicky prvním mladým pilotem na našem novém simulátoru…
Ano, je to tak. Děcka nám tento výkřik nejmodernější letecké domácí techniky a oživlou Sixtinskou kapli Tomiho Reidy pokřtila. A pro nás to byla velká čest, že právě Káňata. Kdo jiný by to měl udělat…
Za řízením Cessny, kterou Tiby pro naše výcvikové potřeby nastavil, vystřídali se postupně všichni. A nutno říci, že úspěšně. Byl sice sem tam nějaký drobný karambol, pocuchaný tlumič nebo příďové kolečko. Ale napoprvé to bylo skvělé…
Frankie mezitím dokončil s druhou půlkou prohlídku muzea. Než se obě skupiny vystřídaly, ohřáli jsme se u kamen a horkého čaje, posvačili, prohlídli si alba…
A šlo se znovu létat. Se stejným nadšením a stejnými výkony. Prostě kadeti, jaké by si každý instruktor létání přál…
Bylo dolétáno. Ale nebylo vše hotovo. Zatímco jsme se přesouvali k jednadvacítce za účelem pořízení společné fotografie, prozradili jsme ono malé tajemství. Nikdo z Káňat nečekal a netušil, že Míša je vnučka plk. Jaroslava Vyhnise, československého stíhače a pravděpodobně prvního spojeneckého letce, který si za druhé světové války vystřelil na německé letadlo (během německého náletu na Dęblin 3. září 1939…). Druhým překvapením bylo slavnostní dekorování na klubovou vlajku. Díky událostem posledních let to vyšlo trochu se zpožděním, navíc se to sešlo oboje na jednou. Ale to nic nevadilo a možná o to byl celý akt zajímavější. Oddíl byl jménem milovického a žateckého klubu, jménem Českého svazu letectví a jménem kamarádů červených baretů z Prostějova dekorován Čestnou medailí ČsSL ke 100 rokům československého letectví a Medailí k 75. výročí konce druhé světové války. Musím konstatovat, že na té skautské vlajce, pod znakem 311. perutě, se ta dvě vyznamenání naprosto vyjímala! A nemohl jsem nevzpomenout stejně slavné okamžiky dekorování našich zahraničních jednotek v Anglii a SSSR. Vyznamenání připnuté na vlajku nebo bojovou zástavu jednotky byla vždy obrovská pocta…
Závěrečným bodem programu byla pro skauty beseda a posezení s Míšou. Kajícně přiznávám, že pro sebe jsem to využil trochu jinak a šel si též užít nového leteckého simulátoru. Pro mě si Tiby přichystal skutečnou třešničku – nasadil mi 3D brýle, tedy jsem si zalétal ve virtuální realitě. Popsat to nejde, nemám slov. Jako ve skutečném letadle! Odstartoval jsem z Macerky, doletěl nad Ranou, třikrát ji obkroužil (ehm,… v nižší výšce, než je vrchol…) a vrátil se na Macerku. Přistál, zaroloval k hangáru a zastavil…
Druhý let absolvoval jsem na stejném stroji, ve kterém létá Martin Šonka. A to byl fičák! Vyřádil jsem se, nedbaje na pravidla leteckého provozu. Doufám, že si někdo v Žatci neopsal imatrikulaci a nebude si stěžovat na ÚCL…
Virtuální realita je báječná věc, ale poněkud zrádná. Když jsem přistál a sundal brýle, měl jsem oči vytřeštěné jak panda a regulerně se mi motala hlava. Tak snadno se nechá mozek oblbnout pohyblivými obrázky…
Skauti a Míša se pak rozloučili a vydali se každý svojí cestou. A i já se pomalu chystal na odjezd. Uteklo to strašně rychle. Naštěstí mě Frankie zase hodil na autobus, tak jsem stihl ten dřívější. No ale i na jeho palubě jsem si pak připadal jak v letadle a koukal kolem sebe po lesích a údolích, kudy se proletím a kde přistanu…
Nový bezděkovský 3D simulátor „MH 17“ – foto Frankie…
Setkání s Káňaty – foto Pytlák, Tiby…
Káňata, kamarádi. Je mi za nás všechny velkým potěšením a poctou, že jste se zastavili a mohli jsme si s Vámi užít spousty zajímavých okamžiků. Pevně věřím, že jste si to užili také a máte na co vzpomínat. Děkujeme. A někdy na viděnou, třeba u Vás v klubovně…
P. S.: Na dálku zdravíme našeho kamaráda (mimochodem také celoživotního skauta) Honzu Adámka. A přejeme vše nejlepší k 90. narozeninám, pevné zdraví, stále dobrou náladu a optimismus, životní sílu…
