… aneb Špikování nebes nad Medu lánky…
5, 4, 3, 2, 1,… aaaaaand lift up!…
Všichni jistě pomníme, kterak na únorovém grémiu v Prostějově převzal ČsSL patronát nad projektem týmu z Dopravní fakulty ČVUT. Projektem, pojmenovaným Theia, podle tajemné protoplanety, která před 4,5 miliardami let možná cvrnkla do Země a napomohla tak vzniku života. A také Měsíce, jenž byl stvořen spojením odpadků, vzniklých destruktivní, avšak šťastnou srážkou…
Od doby slavnostního aktu sledovali jsme pečlivě tento projekt a s napětím očekávali finále soutěžního klání Czech Rocket Challenge 2022, kde se mělo ukázat, zdali vůbec a jak byl úspěšný. Odpočítávali jsme dny a hodiny, až jsme se nakonec dočkali…
Přišel desátý červnový den. Kosmodrom Medlánky, kdes na Dálném Venkově nedaleko Zatáčky nad Vídní (neb kosmodromy se odjakživa stavěly v odlehlých necivilizovaných oblastech, aby případná spadnuvší tělesa kosmická nadělala co nejméně paseky…), od božího rána připomínal včelí úl v plném pracovním zápřahu. Desítky týmů z celé republiky, některé dokonce ze zahraničí či zastoupené zahraničními reprezentanty, připravovaly své kosmické výtvory pro velké finále. A to mělo být opravdu velké!…
Upřímně řečeno, když jsem toho brzkého rána nasedal v Draslovka City do Vindobony, podnikajíc předalekou cestu, neměl jsem nejmenší tušení, jak takové finále raketové soutěže vypadá. Mé představy byly velice zjednodušené, možná pod vlivem vjemů z dětství, článků o raketových modelářích v někdejším Ábíčku (v dobách, kdy ještě za něco stálo…) a vlastně i venkoncem z důvodu všeobecné neznalosti. Když mě pak náš Bílý otec z Tišnova, po krátké ranní návštěvě jeho wigvamu, škopku negerského potu a vynikajících domácích chlebíčkách paní náčelníkové, odvezl na kosmodrom, kde v dobách dávných sám působil a snášel se z nekonečné oblohy pod bílým vrchlíkem padáku, musel jsem seznat, že jsem v poněkud jiném světě, než jsem očekával. S údivem jsem se ponořil mezi desítky stanovišť, připomínajících skutečné kosmické laboratoře, nikolivěk nepodobné těm slavným Bajkonurům, Houstonům, Ťiou-čchuanům, neřku-li Francouzským Guayanám. Počítačová centra, hustě popsaná dokumentace, výrobní dílny, trupy, kilometry kabelů, padáky, špičky, měřící přístroje,… kolem nich kvanta zaujatě pracujících specialistů…
Jen toto všechno projít a prohlédnout, zabralo by několik hodin. A přitom na ploše zároveň probíhaly finální přejímky a přípravy k prvním odpalům. Tyto byly provozovány až na vzdálenější příčné dráze letiště, což mě sice zprvu poněkud překvapilo, nicméně po prvních odpalech mi bylo jasné, že tak je z důvodu bezpečnosti. Totiž, kosmická tělesa, byť rozměry nijak extrémně veliká, poháněly skutečné raketové motory o poměrně velké síle. A jestliže měly tyto vynést jednotlivé stroje do výše několika stovek metrů (připomínám, že loňský rekord blížil se k hranici jednoho kilometru!…), mohlo se vcelku snadno stát, že při drobné technické závadě nebo odchylce, silných větrech, či nárazu do čmeláka v průběhu startu, švunkne si to raketa naplocho naším směrem a stane se z ní rázem neřízený objekt vzduch-země s vcelku silným destruktivním potenciálem…
Úkolem jednotlivých týmů bylo vyprojektovat, zdokumentovat a sestrojit sofistikovaný prostředek, použitelný k odpálení vzhůru a vybavený pro bezpečný návrat do atmosféry a na zemský povrch. Nutno říci, že jednotlivé týmy předvedly skutečně prvotřídní práci a jejich výtvory snesly nejpřísnější kritiku. Mnohé nesly i užitečné zatížení v podobě GPS lokátorů, motorků k řízení sestupových systémů, měřící techniky a podobně. Prostě skutečně profesionální práce na velmi vysoké úrovni. Není tedy divu, že každý start byl spojen s mnohahodinovými přípravnými a dolaďovacími pracemi, odpovídajícími složitosti jednotlivých strojů. Minimálně tedy v případě rakety Theia jsem chvílemi nabýval pocitů, že vzhůru k nebesům poletí celá analogová telefonní ústředna, měřící čidla ku zjištění množství hmyzu v jednotlivých vzdušných vrstvách, tři satelitní přenašeče signálu a terárium s bruntálskou zubatou žabkou, pojmenovanou laškovně Eněrgija. Nicméně pozorujíc, s jakým zaujetím a jakou odborností Štěpán, Marek, Matouš a Jirka neúnavně vše znovu a znovu skládali, měřili, počítali, motali a rozmotávali, byl jsem si jist, že tento tým dotáhne své několikaměsíční snažení do konce úspěšně. Že nás nezklame…
I přes chvilkové problémy na odpalištích a několikeré přerušení z důvodu provozu na letišti soutěž běžela neúnavně celý den. Některým týmům se dařilo více, některým méně, někteří strávili po startu svého stroje půl dne hledáním v přilehlých lánech pšenice, někdo musel bohužel sbírat trosky v čerstvě posekané trávě startovní dráhy. I to se stává, dějiny kosmonautiky jsou přeci lemované tunami trosek neúspěšných projektů. Atmosféra po celý den však byla excelentní. Žádná řevnivost, jak by se dalo očekávat ve finále takového klání. Každý fandil každému, každý se těšil z úspěchu svého i druhých. Každý úspěšný start provázel skandovaný potlesk ze strany účinkujících závodních týmů, ale i přihlížejících desítek diváků. Dokonce i místní kolonie syslí zvídavě vystrkovala hlavy z trávy, aby pozorovala objekty, pohybující se po obloze s kouřovým ohonem. Lze tedy bez nadsázky říci, že pro místní venkovské obyvatelstvo jednalo se o skutečný kulturní zážitek a svátek…
Přiblížil se okamžik pravdy. Kluci z týmu Theia opustili klid a pohodlí laboratoře, aby přemístili svoji kosmickou loď na odpalovací rampu. Poslední kontrola. Poslední uložení všech potřebných propriet do matně černého trupu, v němž již čekal raketový motor na povzbuzující zajiskření. Poslední doteky při instalaci kuželovité aerodynamicky čisté špice na vršek trupu. Poslední napjaté pohledy, poslední společná fotografie před startem. Respektive před zmáčknutím červeného tlačítka. Podaří se to? Odstartuje Theia ku nebesům? Nedojde k další z mnoha kosmických katastrof? A co návratové systémy?…
Kluci se sice snažili svoji nervozitu maskovat neotřelým humorem, nicméně bylo na nich vidět, že exploze při startu by sice byla efektní, ale zároveň jediné zakončení, které by si skutečně nepřáli…
Poslední vteřiny. Stříbrný klíček od rakety SCUD zablýskl se v odpalovacím zařízení. 3, 2, 1… Odpal!…
Pod raketou objevil se chomáč bílého dýmu, ozvalo se mohutné zaburácení motoru a…
Stoupá! Zrychluje a letí vzhůru! Sto metrů, dvě stě… tři sta… čtyři… a PUF! Odděluje se špička a nad raketou objevuje se malý červený padáček. Po další vteřině, možná dvou, vytahuje červeno-bílý vrchlík velkého padáku, pod nímž je zavěšeno veškeré užitečné vnitřní zařízení. Prázdný trup a špička padají bohužel neřízeně do hlubin, nosná lanka pravděpodobně přehořela nebo se přetrhla. Ale to nejdůležitější zařízení snáší se k zemi. A nikolivěk jen tak, sestup je řízen dálkově, jak bylo plánováno. Nehrozí díky tomu dlouhé pátrání v polích, Theia přistává nedaleko, na křížení obou drah! Trup a špička spadly navíc nedaleko startovacích ramp! Tedy lze říci, že celý projekt dopadl nadmíru úspěšně! Drobné detaily, nedostatky, odchylky,… byly, no. Ale nakonec neměly na výsledek žádný fatální vliv…
Konec konců, když si Gagarin pšoukl do nebes, také to nebylo bez chyb a nedostatků. A jak byl slavný!…
Uvolnění po úspěšném zakončení projektu bylo jasné a zřetelné. Oddychli jsme si všichni. I já, však jsem zde fungoval nejen jako fanoušek a fotograf, ale především jako emisar klubu a Svazu. A i díky tomu zůstal jsem na Medlánkách až do samého konce. Do vyhlášení výsledků a společné fotografie. Jaké tak bylo mé překvapení, když se při vyhlášení ozvalo, že na druhém místě skončil právě „náš“ tým Theia! Ani kluci to nečekali, navíc v té době byli již dávno na cestě do Kolína, zatíženi dalšími povinnostmi. Nevím, jestli jsem se rděl, jsa od přirození stydlín, nicméně při přebírání ceny v zastoupení jsem pociťoval krom radosti i velkou hrdost. Ono totiž, umístit se v takovémto klání na příčky nejvyšší, to už je něco! Navíc v konkurenci týmů, jaká zde dnes byla! Hej, pic!…
No, kluci… Už je pro Vás připravený prostor v muzeu na Javoru-51. Projekt Theia si své místo na výsluní zaslouží a Vy také. Jste borci a nasadili jste Vašim následovníkům velice vysokou laťku…
Mimochodem, kam to bude příště? Na Lunu?…
