… aneb Tatínku, maminko, já letím…
A vítr lehce zafoukal a řekl: „Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mě jediným na světě a já pro Tebe…“
Pokoušel jsem se spočítat, kolik z mých kamarádů začalo svoji leteckou kariéru na Rané. Pak jsem připočetl ostatní, které znám, nebo jsem znal, předválečné, válečné, poválečné až do současnosti. Musel jsem to několikrát přepočítat, výsledek zdál se mi těžko uvěřitelný… OK, nezdál. Však Raná je ikona a Mekka plachtařů. Posvátná Větrná hora, opředená milióny historek, pověstí a zkazek…
Jo a ten výsledek?…
„Sakra hodně!“… Po přepočítání mi vyšlo „Skoro každej!“…
A dnes přišel ten velký den, kdy i mně hora dovolila vznést se nad jejím svahem, svézt se v náručí Větru a otisknout svoje půlky do pole…
Maminko, tatínku,… já letííííím!!!…
Navíc se v rámci tréninkových lekcí poprvé vznesl do vzduchu i Olin, tedy jsme pak mohli oba pustit stavědla emocí naplno. A že jich bylo…
Díky, Oline…
Díky, Miky…
Díky, Větrná horo…
