… aneb Co se děje v trávě…
Tak dneska třetí lekce. Nasucho, dalo by se říct. Tzn. bez kopce, což je v nepřítomnosti paňčelky rozhodně bezpečnější…
I když musim přiznat, že mi hlavou probleskla myš Lenka hříšná, když jsem koukal na ty ÚLy a na jejich vejšku a dával si to dohromady s větrem. Nicméně rozum naštěstí vyhrál…
Minule jsem dostal od Míši křídlo domů, že mám v průběhu volnejch dnůch trénovat na letišti ground handling. Což zní sice učeně, ale v podstatě je to tanec pod vrchlíkem. Balet ne, nutno dodat. Ono těch osmadvacet metrů nad hlavou má sílu jak parní lokomotiva. Takže… Techno tak trochu. Hip a hop…
Bylo sice náročný najít nějakej volnej termín. Navíc po víkendovým Železným Keltovi jsem byl pár dnů mimo provoz. Jenže aby se do toho nezačala míchat tudlencta prokastrace, žejo… Tak jsem večer kouknul na Ládina a dle predikcí usoudli, že to půjde. Míša potvrdila, takže… Akorát teda… Jednak se ráno klasicky nechtělo z vyhřátýho klobouku, druhak jsem sednul ke kompu a začal vyřizovat klubovou a svazovou agendu. A najednou poledne pryč…
Ne, dneska prostě musim…
Ale ono to mělo i svý výhody. Ráno i celý dopoledne byla mlha a vlhko. Až kolem jedenáctý se rozpustila a dokonce začalo prosvítat sluníčko. Super, aspoň křídlo nebude mokrý…
Samozřejmě jsem se nejdřív došel zeptat na LKMILO věž, protože pohybovat se na letišti s poletujícím aparátem, byť z kategorie TexAF (Textil Air Force), by bez souhlasu řídícího lítání nešlo. Ne, že by tady byl takovej provoz, ale… I kdyby tu letěl jeden stroj za pět let, vždycky to smrdí karambolem, když o sobě piloti nevědí…
Rozložil jsem vrchlík, hodil na sebe sedačku a… a začal tu nejvíc nejsložitější část dnešní lekce – rozmotat šňůry. Jak to minule Míša říkala? Cywe, to nechceš…
No,… nechci…
Naštěstí to nebylo tak strašný. Za čtvrt hodiny byly všechny tam, kde měly bejt. Po kontrole popruhů sedačky, šňůr a vrchlíku jsem se přicvak, ještě jednou zkontroloval všechno, skouknoul dle pytlů směr větru a učinil první pokus o tanec pod kapesníkem. Povedlo se. Foukaly nějaký tři metry, tak šel vrchlík hned nahoru. I tak to bylo ale jako táhnout na Hakeňáku dvě pneumatiky z traktoru. Potěšující ale je, že jak byl vrchlík nahoře, krásně držel. Jen bylo potřeba vybalancovávat občasný poryvy a změny směru…
I napodruhý se to krásně povedlo, už na delší vzdálenost…
Samozřejmě přišly i trable. Každý další přenášení křídla bylo o tom, že se vypnout, rozložit ho, srovnat šňůry a popruhy, správně se přicvaknout, všechno zkontrolovat,… radši víckrát a pořádně, než… Jenže ty šňůry byly furtum furt přetočený. Pořád mi to nešlo přehodit správně a trvalo, než jsem na to přišel. Teprve pak moh přijít další skok…
Bylo jich několik. Úspěšnejch i neúspěšnejch. Jak se říká, nikdy nevíš, kde odstartuješ a jak. A jak a kde přistaneš. Ale od toho je trénink, abych se to přeci naučil. Po těch skoro třech hodinách jsem toho ale měl fakt plný kecky…I složil jsem nádobíčko do báglů a pustil se do tréninku taky s Olinem. A do zkoušení, jak ho pořádně přicvaknout do popruhů (bejvalýho vodítka pro Peggynku…). Samozřejmě si Olin zaběhal proti větru, aby věděl a naučil se. Plus si párkrát cvičně skočil do vzduchu. Mna ja, taky se to musí přeci naučit, no ne?…
Sedim v pelechu a dopisuju. Musim dneska, zejtra se klasicky nehnu. Však i celý odpoledne jsem takovej dobře jetej. Ale jsem si to užil a vyzkoušel. Protože,… kdo ví,… třeba si jednou vysloužím svoje vlčí uši…
