Tento týden je nabitý tak, že bychom potřebovali, aby den měl 26 hodin minimálně. Ale… Kdyby nás to nebavilo, přeci to neděláme…
Znovu služebně jako emisar Svazu na druhý konec republiky, tentokrát až na Dálný venkov. Ke kamarádům z Brna, kteří měli výroční schůzi. Zní to označení příliš úředně, jen co je pravda, ale po skončení té nutné části úřední přeci vždy přichází ta část lepší. Povídání, vzpomínání, domlouvání společných akcí, předávání zkušeností…
Musím s obdivem říci, že po vstupu do prostor Komunitního centra pro válečné veterány jsem byl velice mile překvapen. Nádherné prostředí, úžasná výzdoba, připomínka těch hrdinů, kteří při službě vlasti životy (prosím, velmi důrazně, politiku stranou!)…
K tomu spousta kamarádů, se kterými se člověk vídá jen na leteckých dnech, besedách a podobných akcích…
A opět musím konstatovat jeden zásadní fakt. Všichni si vždy stěžují, jak jich je málo a jak věk nezastavíš. Je to tak, o tom žádná. Ale zase jsem měl možnost se přesvědčit, že věk je jen číslo. A že i přes jistá omezení fyzického charakteru je možné udělat spoustu úžasné, užitečné a prospěšné práce pro všechny. A také sobě pro radost, což je také důležité…
Je vidět, že kamarádi z Brna nehledají důvody, proč něco nejde. Hledají způsoby, jak to vymyslet, aby to šlo…
Skvělá práce, kamarádi. Děkujeme…
