… 2. část – přílet…
Celý den na letišti v Příbrami (až na jeden malý odskok do nadoblačných výšin…), počítač jedoucí na plné obrátky, neustálé pohledy na flightradar a online z paluby Sharku OK-BUG11. Sledování rychlostí, výšek, časů a nervozita. Vyjde to? Vystačí palivo? Nestane se něco nepředvídaného?…
A vyšlo! Ještě to není samozřejmě potvrzeno úředně, ale světový rekord byl překonán. A i když se nakonec nevyšplhal přes hranici dvou tisíc uletěných kilometrů, je to bomba!…
To napětí by se dalo ale po celý den krájet. Už od samého začátku, kdy se startovalo s menším množstvím paliva a následně pak po celé Německo až nad Berlín foukal silný protivítr, jsme se báli, že to nevyjde. I když na druhou stranu jsme i v duchu věřili, že Jirka udělá maximum pro to, aby se to povedlo (Stejně tak, jako naši kluci na wellingtonech kdysi za války, když vozili do Berlína z Anglie dárečky pro Ádu…). Naštěstí se pak začalo počasí měnit a po otočce směrem na Polsko i foukat do zad…
Po další otočce dolů na Ostravu a chvilce napětí, jestli se posádka vydrápe oblohou nad Jeseníky, už jsme tušili, že je vyhráno. Všechny propočty ukazovaly, že rychlost je velmi dobrá, tudíž je nejspíš paliva dostatek. Dokonce si díky tomu naši borci mohli dovolit efektní setkání s dalšími dvěma Sharky a efektní nízký průlet ve formaci nad Senicí, kde se tyto excelentní stroje vyrábějí…
Mimochodem, jedním z nich byl i další rekordní stroj (OM-S443), na němž před rokem Zara Rutherford obletěla zeměkouli…
Jakmile Jirka s Eliškou a Olinem naposledy přeletěli hranici zpět do České republiky přešel předvítězný lehký neklid ve shon. Odstartovaly některá letadla, které měla navrátilce zachytit kdes na úrovni Vltavské kaskády a dovést slavnostně na letiště. Byla to vcelku zábava i nervy, sledovat na radaru hru malých letadélek na honěnou, nicméně jsme to nemohli provozovat dlouho, neb od příletu nás již dělily jen minuty…
Přesunuli jsme se před budovu na plochu, přichystali fotoaparáty, kamery, drona, chléb, sůl i děvčicu v národním kroji a počali vyhlížet malou tečku blížící se od východu…
A hle! Támhle je! Už se blíží a klesá,… stále se zataženým podvozkem. Tak to je jasné, Jirka si nemůže odpustit vítězný nízký průlet. Tak to je dobré, to je na palubě dobrá nálada a benzínu dostatek…
A byl to tentokráte very low pass!…
A byl by určitě ještě jeden, kdyby… Hele, už ne, náhodou vám dojde šťáva a za letištěm se rozmáznete…
Nicméně to za něj vzali s druhým Sharkem a Jirka mohl v klidu přistát…
Zarolovat před budovu na stojánku…
Nechat se zkropit šampaňským…
Však bylo proč. Pokus se vydařil a záznamy byly doloženy. Poté, co si konečně po předlouhých 10,5 hodinách v kabině mohli Eliška s Jirkou protáhnout údy, pořádně se napít, najíst, a hlavně si na chvilku odběhnout tam, co i císařpán chodíval pěšky… Nechat si poblahopřát od všech přítomných, odpovědět na spousty otázek,… obout si boty,… políbit výše zmíněné děvče v kroji, rozdat autogramy a usmát se do objektivů…
A pak pořádně oslavovalo… Jedlo, pilo, hodovalo. Ale i balilo, protože všichni zúčastnění už byli pořádně unavení. I my, co jsme seděli na zemi a sledovali. Ani hektolitry silné kávy, černé tak, že by mohla sklízet bavlnu už nepomáhali…
Jen Olin to bral tak nějak se stoickým klidem…
Moc gratulujeme, jste borci! No a těšíme se na další výzvy, které se rozhodnete překonat…
