… aneb Májový skok do duhy…
Sedím v klubu Aviation Group na letišti Příbram – Dlouhá Lhota a čekám. Nikoliv jen tak, kamarádi letí rekord na ULL. A já je po očku sleduju na flightradaru a do toho píšu, aby mi nebyla dlouhá chvíle…
Pořád mám ale tak nějak vítr ve vlasech a olovo v nohách. Olovo ze včerejšího fotbalového turnaje na Řitce, vítr ve vlasech z před pár hodinami absolvovaného tandemového seskoku…
Využil jsem situace, že tento má se vykonat právě na příbramském letišti, odkud zároveň budou startovat Jirka, Eliška a Olin k pokusu o světový rekord ve vzdálenosti uletěné na UL stroji do 600 kg. Domluvili jsme si s Matějem seskok na stejný den…
Přijeli jsme už ráno kolem sedmé hodiny, abychom mohli být u posledních příprav a startu. Času jsme tak měli dost a dosti, Matěj dokonce stihnul urvat ještě pár minut spánku. Krátce před devátou pak, zatímco Shark s naší rekordní posádkou překračoval hranice směrem do Německa, vydali jsme se odhodlaně ku stanovišti Jump Tandem zhruba sto metrů vedle. Zde už stála legendární L-410, se kterou jsme měli vyletět ku nebesům. Slavný zástupce československé letecké školy, který dělá slávu našemu letectví desítky let po celém světě…
Po krátkém seznámení a vyplnění papírů oblékli jsme slušivé oranžové kombinézy (našli dokonce i jednu na moji postavu vyloženě antisportovních proporcí…), akorát tak, abychom mohli sledovat start první dnešní várky tandemáků…
Po přistání si nás přebrali „naši“ piloti, aby nás instruovali ohledně seskoku a navlékli nás do popruhů. V tu chvíli jsem ještě bohužel netušil, jaké štěstí mě potkalo. Mým pilotem totiž měl být sám „Rudý baron českého parasportu“ Petr Bednařík, známý mezi hlavami chlazenými vzduchem pod přezdívkou „Lugi“. Pane jo! Taková čest! To tušit, vzal bych si slavnostní kvádro…
Cestou k mašině již nás doprovázeli osobní kameramani. Nevím, jestli jsem toho svého nezklamal, neprojevoval jsem svoji radost a těšení se z nadcházející akce tak jako ostatní. Ale kdo mě zná, ten ví. Tak to snad dohnal Matěj. Každopádně, jisté je, že jsme se do trupu bílé OK-JUMp nesoukali vůbec s obavami nebo strachem. Nebo jsme to mistrně hráli? Ále prd…
Motory se rozeřvaly, betonová plocha letiště zmizela pod námi a skrz okénka bylo vidět domky, vesnice, silnice, řepku, lesy,… zase řepk… ajta kuna! Mraky! Najednou jsme zmizeli v bílé kaši. Aby ne, spodní hladina se dle informace nacházela v nějakých 500-600 metrech! Naštěstí ale nebyla mračná pokrývka příliš silná, z kaše jsme vypadli cca v osmi stovkách. A ponořili se do slunečního svitu. Bručení motoru, spousta úsměvů (stále ještě nikoliv nervózních), bílá zářící peřina pod námi, sluníčko a azurově modrá obloha nahoře a kolem. Prvních tisíc metrů pod námi a pořád jdeme nahoru…
Doufám, že se někdo nezvedne a nepůjde za pilotem s obligátním: „Votoč to! Do Mnichova! Dělej!…“
Stovky a tisícovky na výškoměrech přibývaly. Najednou Lugi zavelel, ať se postavím, aby mohl překontrolovat popruhy, podat mi brýle a připnout si mě na sebe. V stísněném prostoru trupu, kde se nacházelo ještě dalších dvanáct lidí, to nebylo jednoduché, ale profík to zvládne bez problémů. Pak ještě na poslední minutky usadit se již společně na sedačku a čekat…
Teď to přišlo. Ten fakt, že se jde na věc. Zrychlený dech a bušení srdce. Zvedáme se. Matěj se svým pilotem a kameramanem před námi. Kolíbáme se k otevřeným širokým dveřím na trupu. Matěj už mizí v hlubinách…
Vstupujeme do dveří, zaujímáme postoj a…
Ne, ten pocit se pospat nedá. Pád do hlubin. Kotrmelec a někde nahoře se rychle vzdalující trup letadla. Deset vteřin a roztáhnout se do pavouka…
Co to kameraman říkal? Usmívej se, budeš mít zatnutý svaly v obličeji a nebudou Ti tak plácat tváře? Hele, ale to moc nejde, jsem rád, že se mi daří klidně dýchat. Ale jo, usmívám se a ukazuju několikráte vztyčené palce a véčka. Ne z povinnosti nebo aby to vypadalo. Prostě nepopsatelný zážitek. Svištíš dolů do peřin, jen hukot v uších, štípání v nose a pocit, že se vlastně až tak moc nehýbeš. Vlastně stojíš na místě, díky tomu, že nemůžeš podle přibližující se země kontrolovat polohu a výšku. Jen v tom vzduchu stojíš rychlostí přes 200 km/h!…
Najednou pocit, jako by mě někdo odepnul, zhoupnutí a už máme nad sebou otevřený padák. A snášíme se poklidně a je čas se rozhlédnout. A popovídat si s Lugim, jaké to je a jestli je vše OK. A všimnout si něčeho, co člověk jen tak nezažije – klesáme k mrakům a pod námi na oblačné přikrývce kruhová duha. A my v jejím středu! Brockenský efekt a takhle shora! Vždycky jsem si přál to vidět, třeba na horách, kdyby se mi povedlo se nějak nachomýtnout. A že se to povede takto, to by mě nenapadlo v životě…
Akorát se to asi nepovedlo nikomu nafotit. Tak do galerie dávám pro ilustraci fotku z netu, bez nás uprostřed…
(pozn.: Nakonec se podařilo! Jen jsem to objevil až dostatečně na videu a udělal screenshot…)
Paradoxně nejtěžší okamžik přišel až po průletu oblačnou přikrývkou. Jak si člověk díky homogenní bílé hmotě pod sebou neuvědomuje některé věci ohledně směru a polohy, oblbne to vestibuláry a pak… Aniž bych si toho všimnul, Lugi začal v mracích točit kruhy a najednou jsme vypadli půl kilometru nad letištěm, které se roztočilo v divokém kolotoči. Pane jo! Aniž bych to mohl jakkoliv ovlivnit, okamžitě se mi zatočila hlava na pár vteřin. Ale jak rychle to přišlo, tak rychle i odešlo…
Poslední část letu byla velice poklidná, Pár zatáček nad letištěm, zaletět za budovy, otočka a sešup na přistání. Sice to byl v závěrečné fázi dost sešup, ale ve výšce štaflí jsme to krásně srovnali a dojeli k budově měkce po zadnicích…
S plnou pusou trávy, která se zvedla po prvním doteku se zemí…
Ale s úsměvem od ucha k uchu…
Jóóóóó!!!!
Fotogalerie seskok Pytlák – Jump Tandem…
Fotogalerie seskok Matěj – Jump Tandem…
Hele, to se popsat nedá. To si každý musí zkusit, kdo ještě nezkusil. Každopádně pocity plují mou hlavou i tělem v silných proudech sem a tam ještě pět hodin po přistání, zatímco naši rekordmani míří na jih ke Katowicím. Na tohle jen tak nezapomenu…
Díky, Ježíšku…
