… Nejen skrz křišťálovou kouli…
Co mi včera na Aviatické pouti udělalo největší radost?…
Dobrá parta a mraky kamarádů všude okolo. Nejen přímo z letecké branže, tedy pilotů, mechaniků, vojáků, bývalých letců, ale i přátel z klubů vojenské historie, z Fanklubu Martina Šonky a Petra Kopfsteina, od nás z milovického klubu a podobně. Vlastně už jsme po těch desítkách let zvyklí, že ať se otočíš na letišti, kam se otočíš, vždy se někdo známý najde. není to už nuda? Rozhodně ne! naopak, potěší to…
Nádherná letadla a super představení pod nebeskou klenbou. Tentokráte opět azurově modrou a bez jediného mráčku. Osvědčená klasika, která nikdy nezklame a nikdy se neokouká byla opět doplněna o něco nového, co překonalo několikanásobně naše očekávání. Letos to byl rozhodně Lukasz Czepiela, polský pilot, který před nedávnem na letounu Carbon Cub (určeném svojí konstrukcí a výkony především pro takzvané létání v buši…) přistál na 27 metrů širokém heliportu hotelu Burj-al-Arab v Dubaji. Ehm,… ve výšce 200 metrů nad hladinou moře…
Velké naděje vkládali jsme do Frankieho Blahouta, jenž nás reprezentoval se svým červeným Ferrari v rychlostním závodě proti Petrovi Kopfsteinovi na speciálu Edge 540. Frankie si dokonce na pomoc přizval i kolegu ze sytě oranžovým Lamborghini. Nicméně, tak dlouho volal do svého utrženého sluchátka: „Haló, haló, proč je koček málo“, až oběma Petr se stříbrným letounkem zmizel v nedohlednu…
Velice zajímavé, až dechberoucí bylo pak akrobatické vystoupení litevského pilota Jurgise Kairise na speciálu Suchoj Su-31. Je znát, že Jurgis je dlouholetým krotitelem těchto strojů, dokonce jistý čas působil jako jejich zalétávací pilot. To, co předvedl na pardubickém nebi, doprovázen hustým dýmovým ohonem, to se jen tak nevidí…
Ostatní akrobaté samozřejmě nezůstali stranou. Však se zde letos slétla celá česká akrobatická elita!…
Nedílnou součástí Aviatické pouti byly vždy stroje historické. Počínaje Blériotem Ing. Jana Kašpara, který za zvuků státní hymny obstaral úvod celé show, přes letouny prvoválečné a druhoválečné. Tyto kromě obvyklých skupinových průletů jako obvykle vystoupily i v hrané ukázce útoku na pozemní cíl, doprovázeni ze země členy několika KVH…
Mezi nejlepší patří tradičně špičková vystoupení našich vojenských pilotů všech kategorií. Dopravních letců, vrtulníkářů, leteckých záchranářů a žokejů stíhaček. Nádhera! Balet na nebi i burácející hromobití. Jen si člověk neodpustí postesknutí a vzpomínku na slavnou minulost našeho letectva, na válečné bojovníky, obránce Vysoké modré zdi, konec konců ale i na ty letce v moderních šedých šípech. Stačilo pár desítek let a z našeho kdysi silného letectva je bohužel opět jen ta pověstná Hrstka, s níž si politici vytírají koutky úst, vypouštěje nesmyslné tlachy, aby se zalíbili svým (aktuálním) chlebodárcům. Nakonec to za ně budou stejně žehlit zase jen ti borci v modrém a zeleném…
Spousta úžasných „pracovních“ setkání a domlouvání zajímavých věcí do budoucna – i to patří k takovýmto akcím. Protože kde jinde, než právě zde, se obvykle nashromáždí velké množství zajímavých a důležitých lidí. Ani letos nebylo tomu jinak. Jen jsme to všechno nějak nestíhali, tudíž jsme se s mnohými stihli jen pozdravit a pracovat se bude až později v klidu a soukromí kanceláře…
Osobně se musím přiznat, že mi největší radost ale způsobilo setkání s Oldou Pelčákem zas po nějaké době. Užili jsme si to všichni a bylo fajn vidět, že je v rámci možností OK a dobře se baví. Navíc připojil i on svůj podpis na korpus budoucí sondy milovických školáků ze ZŠ TGM pro projekt „Dotkni se vesmíru“…
Úžasně jsme se v průběhu dne všichni vyblbli s Olinem, i když to chvílemi byl pořádný kolotoč a nevěděli jsme, kam dřív skočit. Původní plány a myšlenky byly překonány stonásobně, vše především za účelem propagace letectví mezi těmi nejmenšími. Což, myslím si, dobře dokládají obrázky ve fotogaleriích níže…
Sladkou tečku celému tomuto skvělému dni přidalo posezení ve žlutém Texanu ze Švýcarska a také v kabině redbulláckého bombardéru B-25 Mitchell. Jak se pěje ve známé písni (kterou nám dokonce Olda Pelčák jednou zazpíval i ve škole na mikrofon), „pro nás letadla jsou nejpřednější věci…“ Sedět v kokpitu, spojit sebe a stroj v jednu bytost, stát se na chvíli tím, kdo ovládá tuny kovu pod sebou, to je prostě zážitek nad zážitky…
Z internetu…
… Martin Haleš…
… KaJe…
… Václav Pihera…
… hrubis…
… Tomáš Jiří Kovařík – 1…
… Tomáš Jiří Kovařík – 2…
… raiben…
… Jirka Látal…
… Twentysevet photo…
… David Choděra…
Napsali o nás…
Jako vždy vydrželi jsme až do konce. Letos pouze v sobotu, z pracovních důvodů. I tak jsme ale odjížděli vyčerpáni, nicméně nadšeni. Cestou pak na rozloučenou dostali jsme pozdrav od zapadajícího slunečního kotouče i se zřetelnými skvrnami, skoro doma pak i přibývající půlku Měsíce…
Taková byla pro nás letošní Aviatická pouť. A teď už zpět do práce a s láskou vzpomínat…
P.S.: Jen to sluníčko měli objednané na špatnou stranu…
