V roce 1956 se pokračovalo v započatém díle.
Zlepšovala se vycvičenost pilotů a mohli být částečně zařazováni do bojových úkolů u pluku. Mladí piloti zatím mohli létat jen za dobrých povětrnostních podmínek, proto se jim přezdívalo „Sluneční pluk“. Jejich připravenost rostla a již 2. září 1956 se zúčastnili velké letecké přehlídky nad Ruzyní – celkem 35 strojů v sedmi řadách po pěti. ( Nacvičovalo se jen od 13.srpna !)
Byl dokončen hangár č.2 a v roce 1957 ho dostal nově příchozí 9.slp z Českých Budějovic. Přemisťuje se sem veškerá technika, vybavení i personál a zabezpečovací prapory.
Letadel (MiG-15) přibývá , do hangárů se nevejdou a tak stojí pod plachtami kolem pojížděcí dráhy. Vycvičení piloti již plní úkoly bojového výcviku ve dne i v noci a nacvičují za ztížených povětrnostních podmínek, také létání ve formacích a střelbě na pozemní i vzdušné cíle . Docházelo samozřejmě občas k různým kolizím, ale tyto problémy přinášelo hromadné zavádění proudové techniky a příliv mladých pilotů v takovém rozsahu jako nikdy předtím. Je třeba připomenout , že provoz v Bechyni se zatím ! (r.1957) obešel bez letecké katastrofy.
Na konci roku 1957 nastoupila k útvaru jediná pilotka pluku paní Stanislava Šťastná , jako velitel štábního roje. Létala na letounu C-5 jako kurýrní služba. Tyto „služební“ cesty zajišťovaly spojení mezi velením a útvary „v poli“, přebírání techniky a materiálu a další úkoly k zajištění provozu pluku.
Od roku 1959 se nejzkušenější piloti postupně přeškolovali na nový typ MiG-19.
V roce 1964 přišel pan Patrik s nápadem sestavit akrobatickou skupinu BOX ze čtyř letounů MiG-19 a vybraní piloti – pánové Patrik, Čuba, Wohlráb a Borek začali s nácvikem přemetů a výkrutů a létání v uzavřené skupině. Vše vypadalo pro diváky hrozivě, ale bylo to perfektně promyšleno a nacvičeno. Patrikovci (podle vedoucího) se prezentovali prvně na oslavách SNP ve Zvolenu 1964 a za mistrovské pilotní umění a odvahu všichni dostali vyznamenání „Za statečnost“. Skupina se rozšířila na šest letounů (doplnili ji pánové Vítek a Šťastný) a v roce 1965 předvedla několik vystoupení na 3.spartakiádě v Praze. Zde vznikl o „Patrikovcích“ krátký film dokončený později v Bechyni.
Uskutečnilo se ještě několik vystoupení a pak bohužel události roku 1968-69 ukončily činnost BOXu. Někteří piloti byli propuštěni z armády a skupina se rozpadla.
V šedesátých letech na letišti probíhal opět čilý stavební ruch. Bylo zde vybudováno takzvané „zodolnění letiště“. To znamená, že na celém letišti se stavěly železobetonové nadzemní úkryty pro letouny, nad kterými byla z důvodu ještě lepšího maskování navršena vrstva zeminy. Vzniklo dvanáct těchto úkrytů , které dostaly zkrácenou přezdívku „ÚL“. Každý ÚL byl určen pro jeden až dva letouny, také pro téměř veškeré provozní vybavení, zásobu stlačeného vzduchu, kyslíku a munice. V Úlu se mohly provádět opravy a předepsaný servis.
Kolem těchto „ÚLů“ byly zbudovány podzemní železobetonové úkryty pro pozemní personál a obsluhu automobilů (úkryty živé síly – ÚŽS) nazývané „ÚŽety“. Piloti by se při cvičeních a ve válečném stavu ukrývali v poměrně rozsáhlém podzemním prostoru, určeném pro štáb, přípravu k letům a k odpočinku. Tento komplex úkrytů propojovaly asfaltové pojížděcí plochy a se nazýval „bojový rozptylový prostor“, (na letišti vyrostly postupně tři) . Celý prostor byl maskován a zalesněn. Letadla se už nemusela nikam tahat mimo letiště a skoro se tak naplnila fáma o podzemním letišti.
Všechna tato nově zbudovaná podzemní pracoviště ovlivnila zásadním způsobem činnost na celém letišti a přinesla vyšší kvalitu do řízení a zabezpečení letového provozu.
Podle knihy :Jiří Havel „O létání v Bechyni“ zpracovala Eva Fišerová
