… aneb Legendy pobřežního velitelství…
Kdys jeden učenec prohlásil: „A přece se točí“. Stálo ho to život, co si budeme povídat. Za prohlášení „A přece se lítá“ snad takový trest nedostaneme. Vystačíme, myslím s rýmou…
Podmínky, které připravil Svatý Petr ve spolupráci se zrhzelými rosničkáři pro sobotní letecký den v Hradci Králové, by se chvílemi daly označit za strašlivé. Pršelo a když zrovna ne, tak hodně pršelo. Klasik by řekl, že lilo, běžný občan použil by nejspíš repliku pana herce Josefa Kemra ze Samoty u lesa. Počítali jsme s tím a neodradilo nás to, stejně jako diváky a návštěvníky. OK, nebyly jich desetitisíce asi, přišli a zůstali jen opravdoví fanoušci. Skalní srdcaři…
Však pro ně vystupující piloti udělali víc, než maximum. Někteří startovali několikrát, předváděli možné i nemožné. Vzniklo několikero zajímavých a velmi netradičních leteckých sestav. A na závěr přišel slíbený ohňostroj, jako odměna za nasazení, odvahu a odhodlání…
My to navíc zvládli vlakem, což zejména zpočátku bylo pro Romana poněkud traumatizující. My s Olinem jsme naštěstí zvyklí…
O samého počátku bylo nad slunce jasnější, že to tentokráte bude pořádná šichta. Déšť neustával a nepolevoval. Travnatá plocha se pomalu měnila ve Woodstock a na drahách a pojížděčkách to vypadalo spíše jak na jezeře a řece, kde může se svým Cubem řádit snad akorát Luke Czepiela nebo aljašští či australští piloti…
Bohové, ať létá alespoň něco!…
Potěšující však bylo odhodlání a nadšení v očích již zmíněných srdcařů. Na nich bylo vidět, že je takové podmínky odradit nedokáží. Že věří a doufají. A že se dokáží na letišti zabavit, i když se zrovna nelétá. Třeba sledováním doprovodných koncertů. Nebo proháněním se na dřevěných šlapacích letadlech od kluků z Wings 4 Kids…
A tam se jim opravdu nedivím. Kdybych se nebál, že se pode mnou složí podvozek, a kdyby se mi chtělo stát dlouhou frontu, s radostí bych usedl do kokpitu dřevěného mesouna nebo mustangu a dal si s někým dogfight na šlapadla…
Kluci, ale to Mosquito prostě udělat musíte. To je výzva…
Pro nás bylo stěžejním úkolem, setkávat se s dětmi a přáteli. A že jich opět bylo! A přibylo! Dětí všude chodilo spousty a nejedno z nich potěšil drobný dárek v podobě placky s Olinem, případně logem Svazu. Tedy dokud nám nedošly. Tam pak začalo platit okřídlené pravidlo o tom, že kdo dřív přijde, dřív mele…
Přesto žádný ze skřítků s prázdnou neodešel. A jejich zářící oči a úsměvy byly krásnou odměnou…
Jako obvykle jsme se snažili setkat se i s piloty, popovídat si, udělat nějaké fotky, a hlavně si prohlédnout stroje. A i těch bylo vskutku nemálo. A jeden skvost vedle druhého! Už jen legendární soupeři nad Železnou oponou Mi-24 a Cobra, hradecký Mig-15 a L-29 ze Slovenska,… co více legendárního tady ještě najít? K tomu další vrtulníky a vrtulníčky, včetně neméně legendárního Kamova Ka-52, kterého by zde málokdo čekal. Bo-stopětka z Polska, akrobatické speciály i fabrika na vztlak An-2…
A s nimi spousta fajn chlapů, pilotů, mechaniků, známí kolegové fotografové a novináři, herci, bývalí letci a pamětníci… Úžasná sestava, která sama o sobě stačila na to, aby se člověk v tom marastu zabavil na dlouhé a dlouhé hodiny…
Nejdůležitější bylo ale samozřejmě to létání. A jak jsem již řekl, kluci piloti, vědomi si toho, jaké panuje počasí, snažili se svými výkony (mnohdy na hraně) vynahradit diváctvu všechna ta příkoří. Promočené oblečení i boty, přetrpěnou zimu a odřeknutá vystoupení…
Sám musím konstatovat, že za podobných podmínek jsem létání zažil opravdu poprvé. Zejména to podvečerní a večerní, okořeněné barevným osvětlením vystupujících strojů. No a nakonec ten ohňostroj z paluby vrtulníku, to byl fakt mazec!…
Proto si dovolím tvrdit, že ne stroje, ale piloti, kteří vzlétli v sobotu na hradeckém nebi, byli skutečné Legendy nebes! Hluboce smekáme a děkujeme!…
A přejeme, aby to napřesrok vyšlo mnohem lépe a mohly se ukázat i ty legendy zbývající…
