Všechno má svůj čas. Není to schválně, prostě musí uzrát ten správný okamžik, protože to tak má být a není to bez účelu…Proto i mně trvalo tolik let, než jsem otevřel dveře kostela Sv. Cyrila a Metoděje v Resslovce v Praze a vstoupil na místo, které je posvátné nejen z hlediska duchovního…
A setkal se s Otcem Janem, přítelem…
Popíjeli jsme kávu, povídali si. A pak mě vzal na místa nejposvátnější. Možná to zní jako rouhání, tady v kostele. Ale všichni víme, čím se kostel proslavil. Od začátku války se zde ukrývali odbojáři, po likvidaci vraha českého národa Heydricha pak naši parašutisti z Anglie. Zde došlo ke slavnému poslednímu boji proti stonásobné přesile Němců…
Vystoupali jsme úzkým schodištěm na kůr a spatřili jeden z ikonických obrazů, který mám v paměti celý život. Pohled z kůru na chrámovou loď. Pohled z místa, kde bojovali proti přesile Adolf Opálka a Jan Kubiš. S naprosto nedostatečnou výzbrojí, skoro dvě hodiny! Do posledního náboje…
A pak, uzoučkou chodbičkou na emporu, odkud vedl křížovou palbu Jan Bublík. Až dozadu, do posledního kouta, odkud už nebylo úniku…
V zábradlí dodnes zůstávají díry po kulkách z kulometů, střílejících ze školy přes ulici. Hrozivé krátery v dřevěné i dlážděné podlaze, způsobené výbuchy granátů, dokládají, jaké tady muselo být peklo…
A stejně se nevzdali! Poslední kulkou ukončili sami svoje životy. Hrdinové, kterým bylo vlastně tolik, co je dneska mým dětem…
Je těžké tady stát a na něco nemyslet. Silné místo, silné osudy. A malý křížek z březové větvičky, ovázaný trikolorou, který vydá za všechny věnce, kdy ke kostelu položené. Možná mnohem víc…
Nabilo mě to, hrdostí a pokorou. Duch místa. Duše našich národních hrdinů…
Dolů do krypty jsme s Otcem Janem nešli, měl samozřejmě i svoje povinnosti. I tak se mi věnoval dlouho a bratrsky…
Byl to zážitek, který se popsat nedá. Bůh s Tebou, Otče Jane. Bůh s Vámi, kluci. Nezapomeneme!!! Přísahám před Bohorodičkou s Ježíškem…
