Vrcholem (pro mě) letošní májové fiesty na Chotilsku nemohlo být nic jiného, než první let horkovzdušným balónem v životě…
Celý den krásně a teplo, jen navečír to začalo trochu víc foukat. Tedy jsme byli přeci jen trošku napjatí a čekali, jestli bude možné odstartovat. Minuty přibývaly a s nimi i nenápadné laškování a utahování si z nováčků…
„Tady je to nějaký popraskaný, to se rozmotá…“
„To dno je provrtaný červotočem, propadne to, to je jasný…“
„Pučmeloun je starej, dostane nahoře infarkt…“
Naštěstí jsem coby udatný statečník vše bral jen jako specifický humor. I když tedy, Kájovi přeci jen dvacet už není, no, to je fakt…
Pak to píplo a přišla kýžená zpráva – STARTUJEME!!!…
Roztáhnout balón na trávu, nafoukat ventilátorem, zatopit…
Z koše to pak vše vypadá úplně jinak. Jedna koule namáčknutá na druhé, ta louka je najednou tuze malá. A pak, jako by někdo zmáčkl tlačítko v rychlovýtahu… Pro člověka znalého při létání toliko rychlého pohybu v před, to byl divný pocit. Ale to byla otázka jen pár vteřin. Pak přišly pocity úplně jiné. Nepopsatelné. Krásné… A k nim naprosto úžasný výhled na rodnou hroudu, kam až oko dohlédlo. Na zátočiny Vltavy, spoutané Slapskou přehradou, kopce, lesy a louky Povltaví a Posázaví, na druhé straně pak vrcholky Baštin, v oparu na obzoru hlavní město a kousek vlevo letiště Praha-Butylkovo, ještě víc vlevo Kladno… A támhle je Dobříš, Mníšek,… a Černolice! Jestlipak se máma s tátou dívají?…
A kolem nás, nahoře i dole, blízko i daleko, spousta různobarevných bublin, plujících vzduchem směrem severo-západním…
Nebyl to ale let obyčejný, vyhlídkový pro ukojení vzduchoplavecké touhy posádky a pasantů. I tentokráte měly všechny posádky svůj úkol. Ráno jsem se mylně domníval (nemaje čas poslouchat na briefingu zadání…), že shoz fléry na kříž bylo ono zásobování obleženého skotského hradu. A prd, přišlo to až nyní. Už před letem byli jsme vybaveni vejci a proprietami k výrobě malého padáčku. Tento pak měli jsme jako zásoby shodit v určeném místě, na louce u Malé Hraštice. A hlavně, vejce chránit a nerozbít…
A pak popoletět a přistát, pokud možno ještě před Strakonickou, protože pak už jsou Brdy a tam není moc vhodných míst…
Musím konstatovat, že odhoz zásob se nám nepodařil, byli jsme od kříže dál, než bylo třeba. Ale vejce jsme chránili až do samého přistání. A to bylo ze strany pilota bravurní, jak do bavlnky. A na Sáďu… Otočit, chytit se madel, pokrčit kolena a lehce se ohnout… Pak to trochu drclo…
Ta půlhodina ve vzduchu utekla jako divoký čuník. Ale ty nepopsatelné pocity absolutní svobody a spojení se vzduchem a větrem zůstanou napořád…
Děkuju, kamarádi!…
