… Návraty na místo činů…
V sobotu 17. září jsme si opět připomněli skoro již zapomenutý, či (záměrně?) opomíjený, Den Československého letectva! Tento památný den v roce 1944 vešel do dějin, když začaly ze slovenského polního letiště Tri Duby a nedaleké plochy Zolná operovat letouny 1. Československého stíhacího pluku pod vedením štábního kapitána Františka Fajtla…
Každým rokem si tento slavný den připomínáme, společně s dalšími letci, ať už současnými nebo bývalými. Na rozdíl od oficiálních kruhů, jež nemají pražádnou snahu toto datum uchovat v paměti. Konají se besedy, setkání, pietní akty na mnoha místech České republiky a Slovenska též. Letošní zářijovou připomínku našich národních hrdinů a jejich statečného a ojedinělého boje proti německým okupantům (poprvé v dějinách bojovalo celé letecké uskupení z letišť v týlu nepřítele!) dovolili jsme si spojit s akcí v Jižních Čechách, organizovanou kamarády z Leteckého klubu generála Janouška a jejich kolegy, vojenskými veterány, kteří zde sloužili. Konkrétně na letišti v Bechyni, kde se o víkendu konalo vzpomínkové setkání k 70. výročí založení 9. slp a 10. lprap…
Bohužel, přes veškerou snahu a cestování vlakem od božího rána, nebyla šance dorazit na místo tak brzy, abych se mohl zúčastnit úplně všeho. Naštěstí došlo k drobným operativním úpravám programu přímo na místě, tedy ve chvíli, kdy mě Míla Prskavec vyzvedával v Bežerovicích na zastávce, měl jsem před sebou poměrně zajímavý a akční maratón…
Kamarádi z výše uvedených jednotek měli již za sebou návštěvu na základně u ženistů. Tu jsem již prošvihl. Nicméně jsem dorazil akorát na plánované fotografování u stíhaček. Jak tomu bývalo obvyklé (a někde ještě naštěstí i je), na základně stojí dva vysloužilé stroje – MiG-15 a MiG-19 – jako připomínka slavné minulosti letiště. Nádherné a ve velmi dobrém stavu. Pro mě o to zajímavější, že v případě Ocelového hřebce šlo o kanónovou stíhací verzi MiG-19S (vyrobený v licenci ve Vodochodech…). Takže jsem během tří dnů potkal obě u nás provozované verze, stíhací a přepadovou. Paráda!…
Navíc jsem se mohl spolu s ostatními u Patnáctky i výše uvedené Devatenáctky vyfotografovat na památku…
Zatímco pak ostatní pokračovali v prohlídce základny, vydali jsme se do Bechyně na základní školu, kde měla za naší přítomnosti od jedenácti hodin proběhnout beseda s Danem Švecem o československých letcích RAF, jejich osudech před válkou, během ní i po ní. Stihli jsme to tedy, jak se říká na knop. Inu, program byl skutečně nabitý…
Besedy s Danem Švecem jsou zárukou toho, že se posluchačům poutavou formou dostanou ty nejzajímavější a nejhodnotnější informace. Formou jednak vyprávění/přednášky samotného protagonisty, druhak za pomoci prezentace a také možnosti prohlédnout a osahat si skutečné relikvie a historicky nedocenitelné materiály…
Upřímně ale,… za svůj dlouhý život jsem zažil besed hodně. Nicméně ani jednou jsem nebyl svědkem toho, čemu jsem byl přítomen právě zde v Bechyni. Plná třída deváťáků (tedy puberta tekla proudem a přetékala i přes parapet…), ale nikdo ani nedutal. Všichni se zaujetím poslouchali a pozorovali. Kdybych Dana neznal. Myslel bych si, že použil nějaké kouzlo. Ale vlastně ano, kouzlo osobnosti. A kouzlo mnoholetých zkušeností s výukou. Však on sám je učitel, tak ví a umí. Klobouk dolů, Dany!…
Ale klobouk dolů i před dětmi, učitelským sborem a panem ředitelem! Děkujeme, přátelé!…
Ani po skončení besedy nemohli jsme se nikterak zdržovat, byť bychom rádi. Čekal nás však pietní akt na náměstí. Už i mně tak důvěrně známém, neboť v roce loňském jsme tudy putovali s naší vodáckou partou…
Sešli jsme se u malého parčíku před radnicí, kde je umístěna pamětní deska. Tato připomíná kamarády, kteří neměli to štěstí a zahynuli při službě vlasti. Po krátkém shrnutí, kdy jsme se dozvěděli o mnoha strastích a peripetiích s výrobou a umístěním desky samotné, jakož i o osudech některých zde jmenovaných, vzdali jsme jim hold a položili společně kytici na jejich památku. Za náš klidný spánek a spokojený život dali to nejcennější. Nezapomeneme…
Pietní akt u pamětní desky na náměstí…
Po krátké druhé návštěvě školy, kde jsme měli ještě slíbený oběd, vyrazili jsme pak za ostatními do restaurace Kameňák. Tam pak po společném přípitku pokračovalo odpoledne již volnou zábavou. Mnozí z přítomných se dlouhá léta neviděli, tak si měli co povídat. Konec konců, já z přítomných až na výjimky neznal nikoho. Takže i pro mne to bylo zajímavé převelice. Byť spíš z pozice posluchače. Kde jinde se jinak dozvědět tolik hodnotných informacích o službě na bechyňském letišti. A kde jinde přijít i k osobním vzpomínkám, které se nikde v knihách nenajdou…
Ty ale reprodukovat nebudu. Proč?…
Byly přeci osobní…
I zde bylo setkání v podvečer ukončeno. Přítomní se postupně rozloučili a vydali se ku svým domovům. Někdo blíž, jiný dál, mnozí kamarádi i do dalekého zahraničí. Avšak s příslibem brzkého shlédání…
I my se rozloučili a vyrazili dál. Nikoliv však do původně plánovaného ležení v jednom z Úlů na letišti, anóbrž ke kamarádovi na cca kilometr vzdálenou chatu. Tam už na nás čekali Janouškovci a Žatečáci, plus pár dalších přátel. Večer pak v rodinném kruhu a atmosféře pokračoval až… …ehm… do ranního pění kura…
V sobotu v poledne musel jsem bohužel již přátelské a krásné Jihočesko opustit, čekaly mě další povinnosti, plus rodinná oslava. Ale odjížděl jsem pln krásných zážitků. A obohacen o mnoho informací a nových přátel. Mno, sem se ještě určitě podívám…
P. S.: Neletecká douška na závěr. Při cestě do Bechyně doporučuji využít možnosti a absolvovat jízdu vlakem na trase Tábor – Bechyně. Na staré elektrifikované jednokolejce, první svého druhu u nás, uvedené do provozu v roce 1903. Neměl jsem sice to štěstí svézt se v rámci nostalgické jízdy klasickou Křižíkovou elektrickou lokomotivou, pojmenovanou, nemýlím-li se, Elinka. Ale jízda přes bechyňský most Duha a po klikatící se trati, plné stoupání a klesání, byť „jen“ ve dvou vagónkách, tažených „Žehličkou“, to je také zážitek nad zážitky…
Teď ještě, kdyby tak nad hlavou proletěly Jednadvacítky…
