… aneb Pracovní schůzka mezi tyčkami a plátnem…
Jsou místa, která jsou opředena legendami. Místa plná pokladů, které samotné Legendy střeží…
Kdo chce jednou viset, sedět, parkovat na zdi slávy nebo v muzeu pod stropem, měl by začít včas, protože takové místo nejde splatit a splašit pouhým nákupem! Je to místo pro srdcaře a jen některým se potom můžeš s úsměvem koukat do tváře. Nejdřív jukni do svého i jejich snáře a diáře a nezapomeň, že tyhle začátky byli už kdysi, když vlaky ujížděly na páře! Hledej fofrem trenéry, nejde se trefit do Větru ani na letiště padákem, když půjdeš na to bez fléry…
Po včerejším několikahodinovém tréninku, kdy už i Olina bolel celý plyš a mě Pytlák od hlavy až k patám, usoudili jsme, že je potřeba krom zábavy udělat i nějakou práci. Vyrazit na (předem domluvenou, samozřejmě) inšpekci a návštěvu letiště v Mladé Boleslavě…
Na schůzku s několika kamarády, kteří mají pro strach uděláno a rádi si hrají. A podívat se, jestli i tady nežije nějaký kamarád, se kterým by se mohlo ve vzduchu prčat (= tvořit prču vulgo legrandu). A ono to vypadá, že by… Co?…
Za práci dobře odvedenou, které i tentokráte bylo přehršel (naši slovenští bratři by řekli nejspíš „po kokot“), přišla i zasloužená odměna. Prohlídka Středočeského leteckého muzea Metoděje Vlacha. Někteří jsme zde jako doma, i přesto se opět, zas a znovu, kdykoliv rádi podíváme do haly mezi nádherné poletuchy, mapující dlouhou historii dobývání vzduchu od prvních nesmělých krůčků a skoků, až do současnosti. Však i my přeci začínáme prvními krůčky a skoky. Navíc se učíme od dávných předků, přejímáme jejich objevy, rady, zvyky, v mnohých případech i pot a krev, abychom jejich odkaz přenesli na další generaci. Dětí i plyšáků. Však se Olin pustil okamžitě do zvídavého prohlížení naoko stařičkých strojů. Se zádumčivým mručením nahlížel do kabin, očichával vzpěry, zkoušel lanka, opatrně chodil po plátně. I ruku k dílu snažil se přiložit… Teda… Tlapku…
Vyzkoušel si simulátor…
Usedl do kabiny legendárního Spitfiru…
V posvátné úctě se vydrápal na naleštěné křídlo, poseté jmény ikon našeho letectví…
S hlasitým „WRRRRAUUU!“ svezl se po nouzové skluzavce z prvního patra do přízemí…
Zatočil si maketou hvězdicového motoru…
Zamotal se mezi plaňky zatím nepotaženého trupu Triplanu, budoucího dalšího skvostu zdejší sbírky…
A hlavně se mu vůbec nechtělo z muzea ven…
No ale však jsme tu nebyli naposledy. Naopak, vrátíme se sem velice brzy. Na setkání s dalšími legendami československého a českého leteckého sportu. Kdo ví, třeba si tu najde Olin nějaké další zajímavé kamarády…
