… Dopoledne tentokráte novozélandské…
Nachystej svoje nohy! Dupni se vší zuřivostí a odhodláním! Je to smrt! Je to život! Pohleď na toho vlasatého muže, který vládne sluncem a tak září. Vstaň! Vstaň a vystoupej do výše, kde slunce září. Je to smrt! Je to život…
No řekněte, čekal by někdo z vás, že tato poetická slova jsou (sice volným, ale) překladem písně, doprovázející tradiční maorský bojový tanec haka?…
Těžko…
Stejně překvapení by asi byli dnešní malí posluchači na besedě s naším novozélandským kamarádem Martinem Soulkem…
Jistě si vzpomínáte na vzkaz, který letos na jaře Martin poslal žákům třetích tříd milovické Základní školy T. G. Masaryka. Stovce dětí, které se zapojily do příprav slavnostního setkání v australském Brisbane. Mohlo by se říci, že symbolicky, ale jejich příspěvek měl na druhé straně Zeměkoule velký ohlas. Vzhledem k tomu, že Martin již tehdy plánoval na podzim vyrazit na pár týdnů dovolené do rodné vlasti, slíbil, že své malé kamarády navštíví. Že pro ně za odměnu připravíme dopolední besedu, povídání o Martinově životě za Velkou louží, o práci v lese, sázení stromů, hašení lesních požárů, ale i o létání nad Novým Zélandem,… podobně, jako jsme jim po prázdninách s Frankiem představili zemi klokanů – Austrálii…
Sliby se mají plnit, proto jsem se pár týdnů před Martinovým příletem domluvili na obou stranách, vymysleli ten nejlepší termín a pak již jen počítali zbývající týdny, dny a hodiny…
Uteklo to strašně rychle a přišlo devětadvacáté listopadové ráno. Plni síly a nadšení, i přes brzké ranní vstávání po včerejší večerní schůzi v Žatci a křtu muzea Merkur-Korea, po cca 150 kilometrech za volantem (na trase Žatec – Milovice), bez snídaně, bez ranní kávy, ve tmě, dešti a hustém ranním provozu, vstoupili jsme do staré budovy milovické ZŠ TGM. Nebylo myšlenek na to, že vlastně nemáme až tak moc nic připravené. Že jsme fotografie a videa, která jsme plánovali dětem ukázat, vlastně vybírali až o půlnoci a třídili je pár minut před začátkem besedy. Že budeme s největší pravděpodobností velice improvizovat a spoléhat na to, že to prostě nějak zvládneme. Nu což,… konečně, napsat si podrobný itinerář dokáže každý a beztak sebelepší plán bitvy nepřežije první výstřel. Navíc, paňčelky a pančitelové nás podpoří a věčně zvídaví třeťáci nás v tom nenechají…
A to Martin v podstatě do včerejšího večera nevěděl, že na celou besedu bude vlastně sám. Že ho ráno předám učitelkám a po krátkém briefingu zmizím z rodinných důvodů ku Praze. Sorry, kamaráde…
Holky a děti, buďte na něj hodní. Moc toho nesněd a večer byl jak žok…
Ehm, no… rumešovina…
Vzhledem k výše uvedenému a také proto, že Martin, dojat vzkazy a obrázky od dětí nebyl schopen souvislého vyprávění, poprosil jsem o pár postřehů Janu Bartošovou. Paňčelku a zároveň novou pracovitou akvizici naší Mrázkovy legie. Tedy, cituji (bez faktických změn, jen jsem opravil pár hrubek…):
„Na slibovanou návštěvu, až z Nového Zélandu, dorazil za milovickými třeťáky Martin Soulek. Příjemně strávené dopoledne s klukem, který se vydal za dobrodružstvím a splnil si svůj sen. Děti už od začátku nadšeně poslouchaly. Jakpak by taky ne… Tak čím začneme? O lesích, hasičích, pilotování? Děti, znáte Haka? Neznáme! To nevadí, to si necháme na konec… Otázek na ně bylo víc než dost.
Putování začalo v přírodě. První, co se děti dozvěděly, bylo, že Martin na té opačné straně země pracuje jako dřevorubec a přírodu má moc rád. Fotografie dětem vzaly dech. Jen se ozývalo třídou: „Jeeee, tam bych chtěl být…“ Nadšeně prohlížely fotky s tak nedotknutelnou a čistou krajinou.
Byla taky trocha té historie. Nejenže už ví, že první obyvatelé byli Maorové, ale děcka dokonce umí říct maorsky „dobrý den“.
Od přírody k požárům není daleko… Jelikož Martin pracuje i jako hasič, ukázal jim fotky z akcí, kterých se účastnil. Hned byla diskuze na světě – mezi třeťáky je spousta dětí, které na hasiče chodí (pozn.: myšleno do kroužku místního SDH) a jednou by se jimi chtěli stát.
Pak se dostali k létání. Myslím, že spoustě kluků se bude zdát o tom, že se chtějí stát pilotem. Dovedou si ale už představit, že to není jen tak, a že je to spousta učení a dřiny…
Tak děcka! A teď Haka! Tradiční maorský bojový tanec. To byl pro třeťáky zážitek! Paní učitelka ho musela pouštět ještě několikrát a prý se ho naučí a pošlou Martinovi video.
Celé dopoledne jsme „procourali“ po Zélandu. Vědí, že kraj je to drsný. Kiwi, že není jen ovoce… Že pracovat jako dřevorubec je velká dřina… Pointu této návštěvy vidím hlavně v tom, že jde splnit si svůj sen. Musíš chtít a něco pro to udělat. Martin bude pro děti už napořád borec, který si svůj sen splnil. Moc mu fandí a drží mu palce…
Na závěr děti dostaly pohledy z Nového Zélandu… No nabízelo se to k autogramiádě. Fronta byla dlouhá. Moc dlouhá… Nikdo bez podpisu nechtěl odejít.
Třeťáci měli na rozloučenou připravené překvapení v podobě přání, která vyrobili a podepsali (Jako blahopřání k tomu, že se stal privátním pilotem)…
A nakonec jsem tam chtěla napsat něco i já. Něco jako…
Vzkaz od dětí všem – Kia ora!!!“
Doprovodné fotografie o létání, práci v lese a hašení požárů…
Fotografie z besedy od Jany Bartošové a Šárky Vozábové…
Přemýšlím, má-li cenu k tomu ještě něco dodávat. Janko, napsalas tam všechno a moc hezky (teda až na ty hrubky, žejo, ale…). Můžu snad říct jen toto – Martin, mladý kluk z Jižních Čech, drsňák na pohled, ale s velkým a otevřeným srdcem uvnitř, může nám všem být vzorem. Symbolem toho, co se dnes už nevidí. A nepreferuje. Jednak svým obrovským vlastenectvím, což ale naplno pochopí pouze ten, kdo na takovou dobu opustí svůj domov a vrací se jen na pár dnů třeba jednou za dva roky. A jednak tím, co napsala Jana výše – důležité je nic nevzdávat. Nemektat nesmysly, nevyhrožovat, netrousit uhlíškovou stopišku, neblinkat do oceánu, ale bojovat a jít za svým cílem. Jít za svým snem. To jediné je cesta k jeho splnění. A k tomu, aby člověk dokázal obrovské věci…
Martine, jsme na Tebe hrdí. A je nám ctí být Tvými kamarády. A že jich tady v Milovicích máš! Kia kaha!…
