… aneb Australské dopoledne pro TéGéeMčata…
Od návratu naší výpravy do Brisbane a okolí uplynulo už skoro půl roku. Přesto stále žijeme tak nějak zde i na druhé straně Modrokoule, vzpomínáme, probíráme, zapisujeme, povídáme si. A předáváme naše vzpomínky a zkušenosti dál, například těm nejmenším. Školákům z Milovic, ze Základní školy TGM…
Právě oni totiž přispěli nezapomenutelně k úspěchu celé akce a zapsali se tak do srdcí nejen našich krajanů v krásné a přátelské Austrálii. Proto jsme se rozhodli přichystat pro ně jako takový symbolický dárek a vzpomínku na celou expedici australské dopoledne. Setkání, kterým bychom jim přiblížili Austrálii jako takovou. Kontinent, zemi, její obyvatele, přírodu,… ale také duši. Tajemství domorodých obyvatel, zážitky, dobrodružství…
Původně jsme je plánovali už na červen, nakonec jsme jej ale přeložili až na začátek září. Druháci nám sice přes prázdniny trošku povyrostli, ale…
… do tělocvičny se ještě vešli. Všichni, celá stovka!…
Takže děcka, jak to provedeme? Nejdřív se na něčem dohodneme. V Austrálii si lidé mezi sebou nevykají. Tak si budeme i my tady všichni tykat, OK?…
Nacpat do čtyř hodin úplně všechno, nebylo ani zdaleka možné. I přes prvotní nervozitu, noční můry a strach, že po první půl hodině nebudu vědět, o čem mluvit. Jenže to bych nesměl mít za kamaráda Frankieho, dobrodruha, cestovatele a znalce, pro nějž je Austrálie v podstatě druhým domovem. Myslím, že by dokázal bez problémů poutavě vyprávět celý týden a stále by měl o čem. Navíc, na rozdíl ode mě, měl vše pečlivě připravené, včetně scénáře. Já se,… jako vždy,… rozhodl spíše improvizovat…
Ono to ale fungovalo a skvěle jsme se doplňovali…
Dopoledne rozdělili jsme si na několik časových úseků. A pro začátek seznámili všechny děcka především s tím, co vůbec Austrálie je. Kde leží, kdy byla osídlena bílými lidmi, odkud tito pocházeli, jak vypadá australská vlajka a z čeho se skládá. Ale také kdo byli a jsou „opravdoví lidé“ – aborigins. Frankie povyprávěl o jejich životě a zvycích, o tom, jak se dokáží dorozumívat beze slov, pouhým přenosem myšlenek, o energii Země. O ukradené generaci, nadpřirozených schopnostech, aboriginských dětech a jejich vzdělávání. Děti si při té příležitosti mohly prohlédnout některé typické australské předměty, vyzdobené aboriginskými malbami. Vlastně se i dozvěděly, jak vznikly malby nejstarší, nacházející se poblíž posvátné hory Uluru, kde žije bájný duhový had Wonambi…
Chraň vás ale Pámbu, pacholíci, to zkoušet třeba ve školní jídelně! A to ani v případě, že by vám nutili Vegemite, typickou australskou (ne)pochoutku…
Mohly si i vyzkoušet hru na typické hudební nástroje domorodců. Bohužel kromě didgeridoo, to se do auta nevešlo. Nicméně to mohly děti vidět a slyšet alespoň později na videu, ovšem v podání pravého aboriginského umělce! Jen teď přemýšlím,… on si ho koupil? Anebo seděl pod stromem a čekal, až mu jej vyrobí smečka věčně hladových termitů?…
Povídání prokládali jsme sem tam i všetečnými dotazy. Dlužno dodat, že některá děcka měla, co se Austrálie týká, poměrně slušné znalosti. Pro odvážné a správně odpovídající měli jsme připravené i drobné dárečky – kazetky s polodrahokamy, knížky, parfémky pro děvčata a tak dále…
Po první seznamovací hodince, hodince a čtvrt, rozdělili jsme si malé diváky na dvě poloviny a dále pokračovali každý zvlášť. Frankie v tělocvičně seznamoval posluchače s australskou zvířenou, s tvory, s nimiž se většinou nelze setkat ani v ZOO, jedovatými hady a pavouky (jiní ani v Austrálii snad nežijí…), koalami (věčně omámenými eukalyptovým olejem, obsaženým v listí eukalyptů, které konzumují…), nebezpečnými krokodýly (kdo neviděl nikdy film Krokodýl Dundee, přiznejte se…), obyvateli mořských hlubin i čarokrásných útesů na Great Barrier Reef… Ale také s rýžováním a dolováním zlata a drahých kamenů, s návštěvami zlatých dolů, hledáním ukrytých pokladů. Potěžkali si v ruce opravdický zlatý nugget i krokodýlí zub… Mno,… tak si myslím, že příště poletí do země klokanů hledat zlato nejméně s půlkou školy…
Samozřejmě neopomněl probrat ani naše letce a letectví jako takové. Vždyť přece celá expedice, i ta předchozí, byla zaměřena především na letectví. Konec konců, na pomoc pro toto dopolední setkání s dětmi jsme si přibrali časopis Flying Revue. Konkrétně článek o letecké expedici našeho kolegy Jiřího Pruši, drželi jsme se jeho trasy kolem Austrálie…
I já nahoře ve třídě měl možnost pohovořit o domorodých obyvatelích, zvířatech a hledání kamínků. A ukázat „svým“ dětem spoustu fotografií a videí z našich výprav. Ukázat jim bush a louže ve vyschlém potoce Spring Creek, plné pijavic a vyhlazených topazů. Zvířata v zoologické zahradě Steva Irvina, klokany, koaly, tasmánské čerty a hlavně zubatá monstra a stroje na smrt – krokodýly. Nabídnout k prolistování spoustu knížek a fotografií, půjčit typický honácký plášť i klobouk s ohnutou krempou – australák. Nebo dresy rugbyového klubu Newcastle Knights…
Největší zájem však přitahoval paradoxně červený kbelík plný písku a kalné vody. Proč? To je přeci jasné, ne? Koho by nelákalo vzít do ruky síto a zkusit tajemství zlaté horečky na vlastní kůži? Vždyť přeci tady určitě něco musí být. Ještě jednou to zkusím, ještě a ještě. Konečně, i já to zažil a poznal, že vše je jen otázkou štěstí a rozumu. Že může člověk v díře v zemi nebo v louži strávit celý den a nenajde ani kousek. Anebo si domů přinese plný sáček pokladů. A že jejich cena není v penězích, ale právě v tom tajemnu a dobrodružnu, které ono hledání s sebou přináší…
Dětem jsme to samozřejmě ulehčili v tom, že v písku v kbelíku se pro každého nějaký ten kamínek našel…
Poslední částí dopoledního programu bylo pak předvedení některých domorodých zbraní v praxi. Děti si mohly vyzkoušet, jak se hází oštěpem, jak funguje a používá se atlatl, no a zejména pak, jak funguje pravý a nefalšovaný australský bumerang. Nutno však dodat, že právě v případě tohoto zahnutého kusu létajícího dřeva měli jsme tedy zkušební prostor velice omezený. Jak jsme totiž operativně zjistili, někteří malí borci dokázali vyslat tento nástroj až do padesátimetrového oblouku! Však jsme také ty nejlepší vrhače odměnili expedičním tričkem a knižním vydáním naší kroniky. A byl to velice těsný souboj!…
Co říci závěrem? Objektivně řečeno, určitě jsme mohli pár věcí udělat lépe. A zcela jistě jsme nestihli vše, to nebylo prostě možné. Ale i my, i děti,… věříme, že i paní učitelky a páni učitelé,… si celé to dopoledne pěkně užili. A že budou mít na co vzpomínat. Osobně nám bylo velkou ctí a potěšením, že jsme mohli takto dětem vyjádřit svůj dík za jejich zapojení se do celé akce a vůbec, za všechnu tu dlouholetou plodnou spolupráci. Jsme si jistí, že mnoho z nich si jednou splní svůj sen a opravdu se do Austrálie vydají. A že na ně zapůsobí stejným trvalým kouzlem, jako na nás…
Děcka, díky moc, byli jste všichni super!…
Díky, Frankie, bez Tebe by to nešlo…
Díky, Radku, za pomoc…
Fotogalerie – Jana Bartošová, Dana Šebestová…
