… aneb Achtung Spitfeuer!…
„Víš, kdo letěl v tý Avii tady na tý etiketě?“…
„Ehm,… nevim. Modi?“…
„Ne, Giddy Lichtman… Sranda je, že když viděl ty egyptský Spitfiry, ozvalo se ve sluchátkách „Achtung, Spitfeuer!“…
Když jsem před pár měsíci začal shánět podklady na článek do Flying Revue, týkající se 70 let, uplynuvších od výcviku izraelských letců v Československu v roce 1948, nemohl jsem ani zdaleka tušit, co z toho vznikne. Pravda, povedlo se nakonec nashromáždit materiálu, že by to bylo možná na malou knížku. Ale to nejzajímavější…
Z odpovědi od velitele izraelského letectva jsme se dozvěděli, že z oněch prvních letců nově založeného židovského státu je stále ještě jeden naživu – Dani Shapira. Nebyl by to Frankie a nebyl bych to já, kdyby nás obratem nenapadla nějaká kulišárna. Prodáme Karlštejn a vyrazíme do Izraele na návštěvu, co ty na to?. Nakonec se ale celá věc vyřešila úplně jinak. A rozhodně způsobem, který bychom nečekali…
Při návštěvě u Jardy Klacka na Ruzyni (v práci, nikoli v cele…) padla řeč mimo jiné i na tuto věc. A odpověď byla překvapující. V devadesátých letech se tady také cvičili dva izraelští piloti, na MiG-21 v Čáslavi. Jeden z nich se jmenoval Shapira. Mimochodem, v červnu sem přijedou…
A bylo zaseto. Tedy semínko do úrodné půdy produktivního myšlení. Byl stisknut červený knoflík, odpalující neřízené myšlenkové pochody…
Jestli v tom byl nějaký záměr, to nevím (a nezjišťoval jsem), ale v Chotusicích před branou na základnu jsme se sešli v první letní den. Jarda a pár dalších bývalých kolegů ze Stress Teamu, já a další dva kluci, co se točí nějakým způsobem kolem letadel a historie, no a ti nejdůležitější ze všech – Ronen Shapira, David Shavet a Rami Skladman z Izraele. Speciální výroční exkurze a setkání, jež jsme operativně pokřtili jako Operace Sakin David 2019, mohly začít…
Mimochodem, proč Sakin David? Nic složitého, ne? Sakin (nůž) bylo označení Avií S-199 z Československa, které pomohly zachránit nový stát Izrael před postupujícími arabskými nájezdníky ve slavné Válce za nezávislost. Izraelci je pozvedli jako nůž Davidův na svoji obranu…
Po přivítání v konferenčním salónku velitelem základny plk. gšt Ing. Petrem Tománkem a cca hodinu a půl trvající rozpravě o letectvu, základně, historii, ale i o výcviku izraelců v Československu, o tom, proč zrovna MiG-21 a jak to tehdy celé bylo, zařadili jsme do programu operativně slavnostnější vložku. Jednak jsme chtěli veliteli základny poděkovat za možnost tuto návštěvu zorganizovat, jednak jsme chtěli navázat ještě jednou na loňské oslavy 100 let letectví a 70 let akce Hagana. A tato oficiální část setkání jevila se k tomu jako nejvhodnější. Kromě drobných dárků předali jsme tudíž přátelům ze Sinaje pamětní listy ČsSL, Danimu Shapirovi (zastoupenému jeho synem Ronenem) pak zároveň i Čestnou medaili ke 100 rokům československého letectví, spolu s nejsrdečnějším přáním všeho dobrého a zejména pak pevného zdraví…
Před budovou velitelství základny jsme pak navázali položením pietní kytice u pomníčku letců, příslušníků jednotek z čáslavského letiště, kteří zahynuli při výkonu služby, při službě vlasti…
Program celé akce byl jinak samozřejmě upravený především dle toho, že všichni důležití účastníci (tedy letci, nás pisálky a fotografy nepočítám…) to zde již částečně znají a o létání a provozu na letišti vědí velmi mnoho. Proto se vynechaly návštěvy například stanice biologické ochrany, hasičů a podobně. Není to proto, že by se nejednalo o zajímavé věci, a věřím, že všichni z těchto „záměrně opomenutých“ stanovišť to pochopí a nebudou se hněvat…
Velkým překvapením pro všechny jistě byla možnost prohlédnout si krásný nablýskaný MiG-21, jeden z historických strojů, které si zde na základně pečlivě hýčkají. Pravda, museli jsme kvůli tomu objet půl základny a dojet na rozptyl, skoro až do Církvice. Ale stálo to rozhodně za to. Navíc Jarda Klacek pro tento okamžik přichystal takové malé zpestření, společné fotografování dle obrázku, vzniknuvšího bezmála před čtvrt stoletím. Jen tedy ta Jednadvacítka od Stress Teamu, před kterou jsou piloti vyfoceni kdysi, už neexistuje. Byla to jedna z těch dvou, které svoji leteckou pouť zakončily nešťastně, při katastrofě nad českobudějovickým sídlištěm Máj…
Mimochodem, Ronenovi se odsud podařilo telefonicky spojit s otcem, tedy mu naše pozdravy předal takříkajíc online…
Po opětovném shromáždění rozptýlených aviatiků, melancholicky obcházejících stříbrný šíp, který jako by byl připraven opět vzlétnout, přesunuli jsme se k našemu kamarádovi Jirkovi Bisovi na trenažér L-159. Beztak už všechny svěděly prsty a nejraději by nějaké to letadlo osedlali. To tak na letišti prostě chodí. Přátelé postupně usedli do kabiny a svoji přebytečnou energii vybouřili na českém nebi nad Čáslaví, posléze i nad centrem naší stověžaté Matičky…
Mimochodem, tati, mami, nechali jste v kuchyni otevřené okno…
Došlo i na letecké souboje, díky čemuž si mohli přátelé vyškrábat další zářezy na pažbu. Vlastně, Ronen se zde stal pravým stíhacím esem! Ke dvěma MiGům, které sestřelil v leteckých soubojích, a dalším dvěma, které v manévrovém boji s ním narazily do země (posléze připsány a nadále vedeny jako společné vítězství celé jednotky), přidal Su-27 někde nad Starým Kolínem. Wau! Mazal tov, kamaráde!…
(Musím se na jaře podívat, jestli nějaký plíšek nedopadl k Mordechajovi do loděnice…)
Mno, i já si nakonec zalétal, byť jsem díky tomu málem prošvihl oběd. Ale,… to budu raději o hladu, než vynechat létání. Start byl sice poněkud neortodoxní, krážem kříž po trávě, abychom nezdržovali (ALCa není žádné ořezávátko…), nahoru, levá zatáčka hned po odlepení a hurá do boje. Sice na mě zbyl jen AWACS, ale to se také počítá. Osobně bych ale zvětšil kapacitu zásobníků pro kanón. Jsa zhýčkán zásobou 20mm granátů v křídlech Tempestu na téměř dvacet vteřin palby jsem to vyplácal na dvě krátké dávky. Bída, toto. Jirkův kolega však vyběhl, za letu přebil a vetřelec dostal po zásluze za uši. Áááááááááááá, Victory roll!!!…
Milý Ježíšku, já chci také Playstation…
V jídelním salónku hostili nás jako krále, až mi bylo trapné nechat se obsluhovat. Přípitek střídal přípitek, hrály se společenské hry (Lev vyšól, lev padašól, kanasta, člobrdo…), pěly se letecké odrhovačky, spícímu Zdeňkovi Klímovi strčili jsme nohy do krbu a ohořelou podrážkou pak dělali ťápoty po stropě… Jo, jo,… kouzlo důstojnické jídelny u perutě. Staří RAFáci by mohli vyprávět…
Po obědě nemohla samozřejmě chybět návštěva hangáru a prohlídka Gripenů. Našel jsem mezi nimi i ty z display teamu – jeden s bakem tygrovaným a druhý s vyvedeným v barvě státní vlajky. Tak to je ten, co s ním Ivo létal skupinovou akrobacii spolu s Martinem Šonkou…
Nádherné mašiny! A vynikající! Po hříchu nikoliv naše. A v množství, které by stačilo (se svolením majitele, samozřejmě) tak na půlhodinu války. Bohužel. Ale za to kluci z Čáslavi nemohou…
Ani zde se to neobešlo bez společné fotografie…
Mno,… a na závěr tohoto dne navštívili jsme přímo gripení letku. Prohlédli si společenskou místnost, pokochali se spoustou obrázků a fotografií, popovídali si s jedním z pilotů, shlédli velice zajímavou prezentaci jednoho z kolegů ze „Stressky“,… podepsali spoustu plakátů a knížek…
… a zamířili ku domovům. Už jsme byli poměrně unavení, hlavně díky tomu horku venku, navíc jsme pracovní program na letišti narušili již víc než dost. Ale zážitků z toho máme na hodně dlouhou dobu. Navíc jsme navázali spoustu kontaktů, tedy bude možné rozvinout další spolupráci. A to je dobře…
Přátelé, kamarádi, kolegové, moc děkujeme a někdy někde zase na viděnou. Bylo nám velkým potěšením. Tuda!…
Malá fotogalerie (prozatím toliko ode mě…)
Mimochodem, ten pán, co sedí táhle vedle Vás, to je můj bývalý profesor zeměpisu z gymnázia. No není ten svět malý?…
… aneb Vzlet pod Vlachem povolen…
Ještě jedno pokračování má tento příběh o velkém setkání bývalých příslušníků tzv. Stresové letky s kamarády z Izraele…
… a to jsem ho v podstatě neplánoval a dozvěděl se o něm na poslední chvíli. Před odjezdem z Čáslavi z Jardy Klacka vypadlo, že chce v sobotu večer vytáhnout Davida, Donena a Ramiho do Mladé Boleslavi. Ukázat jim letecké muzeum, eventuelně nějaké to létání na zdejších replikách historických strojů…
No můžeme snad u takové akce chybět?…
Je sice pravda, že v sobotu odpoledne měli jsme v sobě již čtyři (!!!) různé akce během dvou dnů. Tudíž i spánkový deficit, kruhy pod očima, lehký třes ála Merkelbába. Ale do Boleslavi jsme přesto zamířili. Navíc se operativně povedlo domluvit jedno malé překvapení – než kluci dorazili z Prahy, již stál vedle letecké muzejní osvěžovny kokpit Jednadvacítky od kluků z MiG-21 Restoration Group. Martin se nechal přemluvit (moc práce to nedalo…) a přijel, načež se stal velkou atrakcí pro všechny přítomné. Kdo by se nechtěl posadit do kabiny, nasadit na hlavu přilbu se štítkem a na pár minut zažít pocity žokeje tohoto plnokrevníka. Konec konců, i Jarda to mohl využít a předat své zkušenosti svému prapotomstvu…
No a když dorazili ostatní…
Vcelku by mě zajímalo, jaké pocity Ronen s Davidem museli zažívat, usedaje do kabin v podstatě nepřátelských strojů. Sami piloti izraelských F-15 a F-16…
Teď ale vrátili se do doby před čtvrt stoletím, kdy na MiGu-21 prodělávali výcvik. Zavřeni pod prosklený překryt zahleděli se zkušeně do spínačů, tlačítek a budíků, nemaje daleko k tomu, aby zahájili startovní proceduru. Vlastně,… Ronen málem i odstartoval. Stačilo odšroubovat žebřík od kabiny a ve třech ho roztlačit…
Létat ve skutečnosti se ale bohužel nedalo. Provoz sice na letišti pod Chlumem byl a poměrně silný, ale na prvoválečné vrány, nebo třeba na Metoděje Vlacha, bylo dosti větrno. Navíc, jak to tady bývá zvykem, aby mohlo některé z těchto letadélek vzlétnout, pravděpodobně by se muselo přeskládat půl muzea. A na to nebyly kapacity. Tedy se mohli kamarádi alespoň podívat do muzea na malou soukromou prohlídku. Projít se mezi letadly, nafotit si je, ke každému si něco málo vyposlechnout, eventuelně se nakonec sklouznout po nouzové skluzavce z dopravního letadla…
Byla to pro ně taková závěrečná třešnička na dortu. Na dortu zajímavého a nabitého několikadenního programu při návštěvě České republiky. Země, jíž spojuje s Izraelem pevné bratrské pouto a věčné přátelství…
Poslední stisky rukou a rozloučení, poslední zamávání. A pak už jen cesta na Ruzyň, odkud našim přátelům ze země krále Davida odlétalo za pár hodin letadlo domů…
Prožili jsme pár chvil společně, na něž bude vzpomínat dlouho, ne-li celý život. Určitě nebudou poslední, protože jsme pevně rozhodnuti znovu nějaké setkání spunktovat, ať už tady, nebo na Sinaji…
Hineh ma tov uma na’im. Shevet achim gam yachad…
