Po čtyřdenních náročných přípravách akce Czechoslovakian Heroes Tribute v australské Brisbane jsem se vydal do vnitrozemí za svým dlouholetým kamarádem Standou. Než jsem nasedl do autobusu směrem na západ do předělového pohoří Great Dividing Range, oddělující přímořské východní pobřeží Austrálie od horkého vnitrozemí, přemýšlel jsem na lavičce Bus Centre, zda jsem opravdu na nic nezapomněl. I přesto, že je v Austrálii podzim a za pár dní začne zima, seděl jsem si jen tak v kraťasech a tričku s krátkým rukávem. Ve vnitrozemí a opravdové buši nebudu příštích třináct dní k dosažení, takže pokud jsem na něco zapomněl, budu to muset vyřešit poslední den před akcí. Kde není signál není internet, ani mobil. Ostatně i můj note book potřebuje odpočinek. Čtyři dny, noc co noc, rozesílal desítky mailů a zaznamenával všechny finální přípravy celé akce včetně článků do sdělovacích prostředků. Opravdu noc co noc, protože se nepodařilo první den překlopit posun časových pásem a v noci se pracovalo, a ve dne……., také. Poslední ze tří dnů jsme v Brisbanském československém klubu připravili techniku, kterou budeme nutně při akci potřebovat, natočili několik videí a rozhovorů pro televizi a hlavně na místě domluvili konečný scénář celého setkání. Také rozmístění stolů a zasedací pořádek pro hosty i účastníky akce. V neposlední řadě menu oběda, které bude specificky české, tedy výběr mezi svíčkovou s knedlíkem a řízkem se salátem.
Do autobusu jsem nastupoval s cílem, že se konečně během čtyřhodinové cesty vyspím. To se také stalo. Doufal jsem, že mě řidič autobusu ve Warvicku vykope ven, abych nezaspal přestup do Stanthorpe, bývalého zlatokopeckého městečka na hranicích s Texasem. Odpadl jsem hned po dosednutí a doháněl spánek zanedbaný několik posledních dní. Ve Stanthorpe mě čekal Standa a odvezl na jeho farmu. Večer už jsme vyprávěli, na co všechno jsme při našich telefonních hovorech za poslední rok zapomněli. Zcela logicky jsme brzy přešli na létání. Když mi sdělil, že v Kopřivnici létal samostaně již v osmi nebo devíti letech, málem jsem upadl. Při pohledu na můj překvapivý výraz se začal omlouvat. „No já už si přesně nepamatuji, jestli to bylo v osmi nebo v devíti, už je to hrozně dlouho“. „No ale já nekoukám jako zjara kvůli věku, ale jek je možné, že už jsi lítal sólo. Vyprávěj.“ odpověděl jsem.
„Nad Kopřivnicí byl kopec, kterému jsme říkali Brdy. Pod ním byla na rovině taková louka, na které si kluci udělali letiště. Opravdové, a kluzáky si stavěli sami. Z latí ze dřeva, trup takový uzoučký, pod ním lyžina, taky ze dřeva a nad ní jenom kus prkna tak malý, že se na něj vešel jenom zadek. Ve svahu vyrobili ze dřeva asi patnáct metrů dlouhou skluzavku, takovou úzkou rýnu, do které se lyžina kluzáku nasadila a jeden vždycky zezadu kluzáka držel. Na předek se přidělal guma, kterou další natáhli, co nejvíc to šlo. Když byla natažená k prasknutí, ten zadní kluzák pustil a on nejen svojí vahou, ale i tahem gumy se v té rýně rozjel. Tedy přesněji rozklouzal, byl to přece kluzák. Konec té skluzavky byl zvednutý nahoru a když se po těch patnácti metrech dostal kluzák na ten zvednutý konec, měl už dost velkou rychlost, aby se vznesl. On tedy spíš padal podle svahu pár metrů nad zemí, ale když to kluci uměli, ulétli s ním i kilometr. Vždycky jsme čekali, jak to celé dopadne. Dole byly baráky a ti starší kluci nám připadali jako šílenci. Barvík, Rek, Tichavský, Petráš, Král, Valošek, to už byli zkušení letci, pořád něco vylepšovali, měli tam i hangár, ve kterém měli své kluzáky.
Chodili jsme za nimi a koukali, jak létají. Jednou mi Luba Rek řekl, ať si sednu do připraveného kluzáka na skluzacve. To nebylo jen tak, mohl z toho mít pěkný průšvih, kdyby se něco stalo. Já jsem letěl bez gumy a než do mě strčili, Luba mi přikázal. „Tady tu páku drž a ani s ní nehni. Ani nahoru, ani dolů, nebo narazíš do domu Petrášů“. Pak mě pustili po skluzavce dolů. Když se kluzák odlepil od země, padal nějakých patnáct metrů dolů podél klesajícího svahu a pak dopadl na zem. Jakmile se lyžinou dotkl země, začalo to se mnou mlátit a drncat, já už se jenom držel toho klacku, hlavně abych s ním nehnul. V tu chvíli to sice bylo už úplně jedno, klouzali jsme po zemi, ale Luba řekl…
Než se kluzák zastavil, celý se třepal, kroutil, praštěl, byl přece jenom z dřevěných latí. A křídla měl potažená obyčejným plátnem, natřeného barvou. To byl můj první let. Ještě mockrát jsme za nimi chodili, ale létání bylo stále lepší a lepší a to už nás do kluzáka nepustili. Tak jsme začali modelařit, stavěli si modýlky a montovali jsme do nich různé motory. Já jsem si vyrobil tryskový motor, upoutaný model jsem musel mít přivázaný na provaze a létal s ním dokola. Jenže on pořád zrychloval, neměli jsme ovládání na regulaci přívodu benzínu. Pak se stal průšvih a tryskové motory nám zakázali.
Ve Štramberku, kousek od Kopřivnice měli kluci kluzáka Skauta. Za čas jsme za nimi chodili na Bílou horu, to už mívali větroně, které pouštěli ze stráně na kolečku. Rozeběhli se s ním ze stráně, dva drželi křídla, každý z jedné strany a když už se větroň chtěl zvednout, pustili ho. Bylo to velké dobrodružství, nikdy nevěděli, kde přistanou. Pod sebou měli továrnu a museli hned točit doleva, bylo to o hubu. Dokázali s ním letět pět až sedm minut. No a potom museli to letadlo ručně táhnout zpátky na Bílou horu. To jim ale trvalo třeba dva dny.
V Tatrovce se tehdy také vyráběla letadla, dvouplošníky. Na letišti vznikla Masarykova letecká liga, to už někdy v roce 1933 a díky tomu, že byl Baťa velkým příznivcem létání a dotoval výrobu letadel, stál Zlín nějakých tisíc korun.
Jenom jsem poslouchal, vždyť Standa byl vlastně průkopníkem létání. Dělal jsem si z něj srandu, že několik desítek let po vzniku létání už vymýšlel proudový motor, že to není možné. Nakreslil jednoduchý náčrtek turbíny, systém přívodu vzduchu do komory a vtřikování benzínu přes fixírku, až po zapálení směsi, kdy výbuch uzavřel děrovanou přepážkou vstupní otvory a hořící směs šlehala ze zúžené výstupní trubky. Tím si nasávala zepředu směs, která pak v komoře hořela. Jenom musel správně seřídit množství vstřikovaného benzínu. To pak byl kalup, dokud nevyhořel všechen benzín. Jsem trochu technicky zdatný a nenašel jsem nic, proč by to nemělo fungovat. Později Standa nastoupil do Tatrovky jako vývojový pracovník…
