… aneb Co modeláři (ne)dokážou spatlat…
Vždycky jsem si myslel, že modeláři jsou svým způsobem šílenci. Podobně jako rybáři, šotouši, rytíři Jedi a tak vůbec. Konec konců, pár jich přeci znám… No,… je to tak…
Alespoň soudě podle toho, co jsme dnes měli možnost vidět v Lysé nad Labem na výstavišti, během naší návštěvy mezinárodní výstavy modelů E-Day 2018…
Vždycky nám tato akce unikala, především proto, že se odehrávala někde daleko nebo v době pracovně nevhodné. Tento rok ale organizátoři zvolili pro její konání vedlejší vísku, což bylo pro nás příznivější. I tak bychom si to ale rozmýšleli, nebýt dvou zcela zásadních faktorů. Jednak se do Lysé chystali i kamarádi ze Žatce, anžto měli být speciálními hosty u příležitosti uvedení na trh nové série modelů MiG-23. Druhak mělo po dlouhých třiasedmdesáti letech opět dojít na trati Lysá – Nymburk k útoku kotláře na parní vlak. A to už bych musel být pořádný ignorant, bych si toto nechal ujít…
Na výstavišti jsme se s kamarády sešli krátce po půl desáté, chvíli poté, co jsme se statečně prokousali davy zájemců a protáhli se kol téměř stometrové fronty u pokladny. Upřímně řečeno, při vstupu do haly napadlo nás jediné. Probůh! Mají zde něco zdarma? Takového národa tady nebývá ani o vánočních trzích, nebo když nahoře v sále zpívá Eva s Vaškem nebo radí Přemek Wodwaha. Jediným štěstím bylo, že minimálně polovina lidí pohybovala se především v prostorách nákupních stánků různých modelářských firem (neb výstava je prodejní…). I tak ale, přes tu druhou polovinu bylo místy poměrně složité dostat se k postaveným modelům a prohlédnout si je, eventululálně nafotit…
Ono bylo vlastně téměř nemožné si je v čase, který jsme měli k dispozici, i jen pořádně prohlédnout všechny. To prostě nešlo, byli bychom tu do večera. Tedy jsme se v první řadě rozdělili na tři samostatné skupiny, označené P (jako že já…), M (aka Matěj…) a Š (aka Štěpka…). Původní dohoda, že kdo uvidí něco zajímavého, pískne, byla záhy zavržena. Během dvou minut jsme nedělali nic jiného a za chvilku nás z toho bolely pysky…
Poměrně zásadním způsobem jsem selektoval i při focení. Snažil jsem se zaměřit na stroje české a československé. Samozřejmě ale nezůstalo jen u nich, to by taky nešlo. Protože třeba taková dioramata, ta se mi líbila odjakživa a převelice. A tedy, musím říci, člověk až žasne, co vše se dá tímto způsobem ztvárnit a co vůbec takového modeláře může vše napadnout. Napříč živly, podotýkám. Neb podmořské vrakoviště a nad ním se houpající hydroplán, nebo ponorka v přístavišti u mola, kde je vidět i spodní část a dno, či útok liberatoru československé perutě na potápějící se ponorku, včetně výbuchů hlubinných náloží,… to je prostě machrovina. Ale co tady není, že? Nemohu prohlásit, že něco bylo super a druhé nikoliv. Zaprvé by to nebyla pravda, zadruhé bych zcela určitě urazil spousty tvůrců, kteří se přirozeně zaměřují na to, co právě oni mají nejraději…
Takže místo hodnocení raději jsem se kochal. Modely všech velikostí, od skoro metrových dvaatřicetin, po stočtyřiačtyřicítkové drobečky, velké jako mince (včetně asi nejmenšího modelu, jenž jsem kdy viděl, umístěného pod lupou…). Letouny a pozemní technikou všech dob, druhů a zemí původu. Mnohé z nich s odkrytou kapotáží, díky čemuž bylo lze prohlédnout si vnitřnosti, motory, kabiny, výzbroj, podvozky,… a tak dále a tak dále,… do nejmenších podrobností. Ani si nedovedu představit, kolik hodin to muselo zabrat a jaká strašlivá piplačka to musela být…
Kapitolou samou pro sebe byl tankový polygon, kde se proháněly stroje několika období a armád. Stroje řízené rádiem, což ale při zaujatém pozorování člověk během chvilky zapomněl. Některé tanky mohly imitovat i střelbu. A to včetně záškubu celého stroje, způsobeného zpětným rázem! Jen tedy,… něco mi tu nehraje… Věž z Kávéčka a pod ní,… krabí nohy??? No, cywoe! Generál Bezláska! Vlastně,… je to Kávéčko, tedy spíš генерал Нелюбовь…
Jak jsem se zmínil, kamarádi ze Žatce, jichž dorazila poměrně velká skupina, měli být čestnými hosty a pobesedovat s veřejností na téma MiG-23. Zájem o tuto část doprovodného programu byl enormní, musím říci. Sednout si nebylo kam a stojících diváků bylo také na desítky…
Kluci, vedeni samotným Strejdou Legendou, se svého úkolu zhostili na výbornou. Sice se snažili zaměřit spíše na zážitky a vzpomínky ze služby, na nějaké zajímavosti, drby a perličky. Také proto, jak zcela trefně Dvojvenda poznamenal, že: „Vždyť vy o těch letadlech víte mnohem víc, než my…“ No ale na techniku samotnou došlo samozřejmě též…
A z plánované cca třičtvrtěhodinové besedy byla pak najednou hodina. A kdyby Martinovi Dienovi nevzali mikrofon, povídalo by se do teď…
A to nešlo. Ještě byla v plánu autogramiáda a v řadě za sebou čekali již další hosté a besedníci. Navíc se začaly prozrazovat čím dál tím více peprnější historky a to už přestávalo být bezpečné. Ještě by se lid všelikterý dozvěděl, jak to bylo doopravdy s převelením Pepy Toksy do Žatce, nebo co se dělo za osmým okénkem vlevo v té Tu-Stočtyřce, co stojí ve Kbelích v muzeu
Krom toho ale navíc…
Jako zlatý doprovodný hřeb programu celé této velkolepé akce, na níž jsem mimo jiné zas po nějaké době viděl spoustu známých tváří a kamarádů (namátkově třeba kluci z MiG-21 Restoration Group, opět s kabinou Jednadvacítky, nebo Honza Zdiarský, mimo jiné náčelník muzea letecké bitvy nad Krušnohořím. Krom toho se mezi diváky objevil i Vlastík Suchý, díky němuž bude na titulní stránce „Zpravodaje 100“ to, co tam bude…), konaly se na trati mezi Starou Boleslaví a Nymburkem spanilé jízdy parního vlaku. To by zde nebylo zas až tak moc nic zvláštního, to se stává i při jiných příležitostech. Jen dnes ale měl na tento vlak zaútočit kotlář! Konkrétně Radim Vojta z Plzně se svým spitfirem v invazním markingu. Wau!…
Jen tedy, nikdo nechtěl veřejně prozradit, ve kterých místech k útoku dojde…
Nevím, jestli to mělo nějakou historickou souvislost, či se jednalo z hlediska bezpečnosti o nejvhodnější místo, ale k útoku došlo v Kamenném Zboží. A byli jsme u toho! I přes drobný navigační šum, kdy se mi (ano, mně osobně, hňupu intelektuálně nedostatečnému…) podařilo navést sebe a pár dalších kolegů (z nichž někteří měli na celou akci odborně dohlížet, coby členové UCL…) místo do Kamenného Zboží do Kostomlat! Au! Tak to bolí…
Ale stihli jsme to…
V udanou hodinu přifuněla od Lysé Šlechtična s několika plně obsazenými vagóny (Jak jsem se dodatečně dozvěděl, během útoku v nich „zahynuli“ i někteří kamarádi z našeho klubu. Inu, victims of circumstances. Oběti okolností. A takové to byly milá dítka…). Zároveň kolem proletěl s burácejícím motorem nízko letící spojenecký stíhač. Cukfíra to zaráčnoval, seskočil z mašiny a vrhl se do pankejtu, zatímco ostatní cestující jen vyděšeně pozorovali blížící se „divokou kočku“. Takatakatakatakatakatakatakatakataka!!!… Stacatto kulometů a kanónů, cinkot prázdných nábojnic, řev, sykot unikající páry, krev, cáry masa… Tak tenhle už nedojede…
OK, nestřílelo se doopravdy. Byť se o pyrotechnickém doprovodu spekulovalo. Nicméně, s největší pravděpodobností to nebylo možné, s ohledem na bezpečnost diváků ve vlaku i na pozorovacích zónách. Ale nedá to moc práce si to domyslet a představit. A k tomu třebas i usměvavou tvář Otto Smika…
Fotogalerie z Výstaviště – Pytlák…
Fotogalerie z Kamenného Zboží – Pytlák…
Vše ke stažení zde (balíček ve formátu .RAR o velikosti cca 2GB)…
A krátké video přímo z paluby spitfiru…
Pánové z Eduarda a ostatních pořádajících organizací, spolků, agentur, klubů a podobně. Paráda, toto!!! Klobouk dolů a velký dík za skvěle odvedenou práci. A za úžasný zážitek…
