… 12. Dobový letecký den…
Říká se, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Mno… Já bych o tom pochyboval. Bude-li se v pomyslné řece dít, to co teď v sobotu na nebi pod Chlumem, vlezu tam vždycky rád a kdykoliv…
Kochám Se. Sedím u počítače, prohlížím si fotografie a videa, moje, od kamarádů, z internetu… Trochu si i nadávám, protože jsem přehlédl, že někdo přenastavil fotoaparát a místo klasické a potřebné ISO 100 to vyšrouboval až na ISO 1600. Však taky veškeré moje fotky jsou zrnité. Nicméně, na zážitku z již 12. Dobového leteckého dne to nic neměmí…
Začnu teď úplně odzadu. Chci poděkovat všem z mladoboleslavského aeroklubu, z Nadace, z organizačního teamu. Kamarádi, to zase byla pecka, toto! Vždy si říkám, co by mě asi tak dokázalo ještě překvapit. A Vy něco někde pokaždé vyhrabete. Great show a hlavně pro lidi. Pro radost z létání. Není divu, že i když se DLD koná jednou za dva roky (což je ovšem s ohledem na ekonomiku, nápady, vystoupení a zařizování geniální tah…), zcela bezesporu je to nejlepší airshow v republice…
I v letošním roce chystali jsme se tam hromadně jako parta. S jasným cílem, pokusit se opět o nafocení nějakých pin-up fotografií. Tentokrát s Luckou a Miluškou, jimž měli zdatně sekundovat Verča jako vizážistka a Jirka coby řidič jeepu a spolumodel. Navíc samozřejmě z mého hlediska šlo i obstarání dorazivších kolegů a přátel z našeho i jiných klubů. Plus, jako bonbónek, byť nikoli na posledním místě co se zájmu týká, letadla. Letadla a létání. Kamarádi piloti a jejich dechberoucí výkony. Setkání s těmi, které už dlouho známe a můžeme je vidět jen na podobných akcích. S kluky z Boleslavi, s kamarády z Flying Bulls Aerobatic Team, se Stevem Steadem, Ericem Goujolem, Robertem Villanovou,… a mnoha a mnoha dalšími…
S napětím jsme sledovali program a aktuality na webu i asociálních sítích, hltali každé zprávy,… co a kdo přiletí, na jaké stroje se můžeme čekat,…to je samozřejmě až do poslední chvíle ta největší neznámá… Ale také, co na nás kamarádi chystají opět za překvapení. Už jsme si totiž zvykli, že pokaždé má Jarda Klacek, Láďa Handlík a ostatní nějaké eso v rukávu. A my nevíme, přemýšlíme, tápeme a máme mrazení za krkem…
Vzhledem k páteční noční mohli jsme vyrazit do Boleslavi až v sobotu ráno. Žádné zdržování, abychom pak nemuseli trčet v očekávané dopravní zácpě a přímo na letišti stihli ještě zařídit spoustu důležitých věcí. Včetně například novinářské akreditace a registrace, vyzvednutí vstupek a průjezdek, o ranní kávě nemluvě…
Po ranním briefingu a přivítání se s kamarády pustili jsme se hned do práce. Abychom stihli udělat nějaké obrázky, než se začne létat. Musím říci, že takové profi focení na letišti za plného provozu je dosti krušná práce. Navíc v takovémto počasí. Všichni do toho ale dali maximum, holky i kluci. Vstříc nám naštěstí vyšla i malá (An)Tonička, toho času v péči strejčků a tetiček, kteří/které aktuálně měli volné ruce. Největší au pair nakonec byla naše Štěpka, která si to ale, zdá se, vcelku užívala…
Pak už ale odbila dvanáctá hodina a začalo se létat…
Nebudu zakrývat, že jsem se těšil zcela nejvíce na warbirds – stroje, které svoji největší slávu získaly za dob druhé světové války. Z technických důvodů bohužel nemohly dorazit F4U Corsair a P-51 Mustang, což zamrzelo. Nicméně to, co předváděli ostatní, je plnohodnotně nahradilo. Čtveřice Spitfire, Warhawk, Lightning a Trojan byla zárukou kvality…
Osobně mě tentokrát nejvíce ale „bral“ právě zmíněný Lightning. Je pravda, že jsem odjakživa brojil proti strojům v barvě chrome-silver, vyzdobeným reklamou na nejmenovaný jontový nápoj. Válečná camo je prostě lepší. No ale,… jakmile zabublají oba motory, protiběžné vrtule se zakousnou do horkého vzduchu a dvoutrupový těžký stíhač se jako stříbrná střela odrazí do vzduchu, jdou všechny předsudky stranou…
No a potom, když to zaburácí na plný plyn těsně nad zemí… Mimochodem, taková perlička. Co jsem mluvil s pilotem, při letu na plný plyn tento Blesk vydává stejný zvuk jako Maseratti…
Podobně zapůsobil na všechny zcela jistě i mohutný cvičný Trojan. Na první dojem sice poněkud těžkopádný, ale… A i u něj bych si dovolil uvést dvě perličky. Jednak v podstatě disponuje stejným motorem jako pověstná Andula (An-2). Druhak během vystoupení vypouštěl z konců křídel pruhy dýmu pro zvětšení efektu. Nevím, jestli šlo o náhodu nebo účel, každopádně dýmovnice na koncích křídel vytvářely dva rotující pruhy husté šlehačky, ještě dlouho se kutálející oblohou i po odletu stroje. Nádherný a učebnicový příklad a ukázka vzdušného proudění. A úžasný efekt na pohled…
Zkusím to vyrobit doma. Na jeden díl dýmovnice dva díly 30% šlehačky…
Steve se Spitfirem a Robert s Warhawkem rozhodně nezůstali pozadu. Vztah ke stroji, na němž bojovali Čechoslováci za druhé světové války, nemusím snad popisovat. Mimochodem, že by i tady našla se nějaká zajímavost? Ale ano. Jednak si Robert velice dobře pamatoval focení s modelkami před čtyřmi roky, takže byl rozhodně nadšen, když jsme za ním přišli, zdali by to možné i letos. Steve naopak profitoval z toho, že jsme s sebou měli Lucku. Před pěti lety a deseti dny poprvé usedla do kabiny Spitfiru. A dostala se tehdy na fotografii i do Zpravodaje Svazu letců. Letos jsme jí do tohoto stroje posadili znovu, za což si Steve vysloužil sladké políbení…
Typickým a nezaměnitelným způsobem předvedli se opět Redbulláci. Akrobatická čtyřka i Martin Šonka, který,… no, jak to říci? Jak správně popsat něco, co naprosto porušuje zákony fyziky? Tentokráte to však navíc okořenil tím, že z paluby svého akrobatického speciálu sám své vystoupení komentoval…
Vše doplnilo i akrobatické (!!!) vystoupení na vrtulníku. A k tomu nemám slov vlastně už vůbec. Tam jsem dokázal tak maximálně stát a koukat s otevřenou pusou…
V kontrastu s tím vším byl pak blok vystoupení mladoboleslavských flígrů na jejich vránách. Nemohu si pomoci, ale letos,… v tomto týdnu,… jsem s těmito kluky zažil tolik úžasných chvil a viděl tolik opravdického létání…
Srovnávat „splašené trubky potažené plátnem“ a plnotučné stíhačky, ty válečné i nové,… to nejde. O tom snad není pochyb. Ale i v jejich vystoupení je to pravé kouzlo a síla létání. Navíc, dokáží to, co právě ty velké a rychlé stroje nikoliv. A samozřejmě je to také o tom, že se člověk v historii létání,… musím opět na tomto místě připomenout letošní sté výročí československého letectví,… podívá až k samotným kořenům…
Až k samotnému Metoději Vlachovi, muži, který se vznesl na prvním stroji české konstrukce… (Ne, jako ten z Perníkové Lhoty, jemuž koupil ajrák tatínek…)…
Největším (co do množství spotřebovaného materiálu…) byl i letos Boeing 737-800 letecké společnosti Smartwings. Opět se tento mohutný kolos téměř neslyšně přiblížil směrem od Prahy a prohnal se nad dráhou mladoboleslavského letiště za pištivého zvuku velikých turbín, ladně a majestátně, jako kdyby se nejednalo o čtyřicetitunový stroj pro 190 cestujících. Když se pak kdes východně od Mladé Boleslavi otočil na křídle, aby se navrátil a s vysunutým podvozkem předvedl efektní low pass, nezbylo asi mnoho návštěvníků, kteří by nezahučeli obdivem a nezírali s otevřenou pusou…
Po skončení leteckého dne, respektive jeho oficiální letové části, bylo jako vždy možné dostat se opět na stojánku a pokochat se zblízka vystupujícími stroji. Mnohé z nich v tom horkém letním odpoledni nestihly ještě ani vychladnout a už se musely potýkat s davy diváků a zájemců o fotografii. A nejen stroje, v obležení byli samozřejmě i piloti. A plným právem! Nicméně klobouk dolů před nimi, že dokázali odolat únavě a věnovat se ještě návštěvníkům. Například takový Martin Šonka ještě dlouho po svém fenomenálním vystoupení trpělivě odpovídal u svého stroje, nechal se fotografovat a podepisoval fotografie…
My se věnovali spíše fotografování, dokud bylo pro toto vhodné světlo. Až pak byla chvilka se také projít a pokochat se tou okřídlenou nádherou…
Ale i my nakonec s chutí odložili aparáty a zastavili se na chvilku konečně. Nadechli se, svlažili hrdlo vychlazeným nápojem, usmáli se na sebe a řekli si, jo, to byl ale super den, toto!…
Jen škoda, že jsme na večerní hangar party nemohli zůstat všichni…
Vrátím se na začátek. Na místo, kde jsem použil Herakleitovu větu „Dvakrát nevstoupíš do téže řeky“. Bylo to jen takové přirovnání. Samozřejmě se dá použít na mnoho způsobů, nicméně… Zde rozhodně neplatilo…
Předloni jsme zakončili 11. DLD v neděli dopoledne, kdy odlétali někteří vystupující na svá domovská letiště, či na další akce. Tehdy jsme zažili něco nepopsatelného. Stáli jsme na dráze a posádka středního bombardéru B-25 Mitchell po startu provedla na nás několikero nízkých náletů na rozloučenou. Kdo nezažil, jaké to je, když se těsně nad hlavou prožene velkou rychlostí mohutný kolos se řvoucími motory, nepochopí…
A ani letos tomu nebylo jinak. Tentokráte v podobě chromově stříbrných strojů Beechcraft z Točné a Lightning od Red Bullů. A opět přeběhl mráz po zádech, zastavil se dech, postavily se chlupy na celém těle a jediné trenýrky nezůstaly suché. To je prostě MA-ZEC!!!…
Fotogalerie z letošního DLD…
Fotogalerie ze soboty – Pytlák…
Fotogalerie z neděle – Pytlák…
No a jestli budou i nějaké fotografie od dalších kamarádů, budou k nalezení zde…
