„Pouze národ, jehož muži jsou připraveni chopit se zbraně a bojovat, případně i zemřít pro svobodu své vlasti, pouze takový národ má právo, aby svobodně žil…“
Jedním z hlavních úkolů naší mise do Austrálie bylo uctění památky svou československých letců RAF. Prvním z nich byl plk. Jaroslav Novák…
V době, kdy jsem jej poznal a později ho i navštívil, žil v Merewetheru, krásné a romantické čtvrti hornického Newcastlu na jihovýchodním pobřeží Austrálie. I přes svůj vysoký věk neztrácel vůbec nic ze svého humoru a optimismu, kterým byl vždy známý a proslulý. Jeho vynikající paměť mu umožnila kdykoliv zavzpomínat na doby minulé. Na své přátele, na události, na živé i mrtvé. Byl častým řečníkem na různých oficiálních setkáních našich krajanů. Rád hrál tenis, když to zdraví dovolilo…
… zkrátka, byl jedním z nebeských jezdců, který se nesmazatelně zapsal do historie našeho letectva, do našich srdcí, jedním z těch, který se stal naším velkým přítelem. Opravdovým a nesmrtelným přítelem…
Následující řádky vznikly z dlouhých povídání a vzpomínek nad hromadami dokumentů a fotografií v jeho domku. Nebo nad kávou na Queen Wharf, v některé z kavárniček a hospůdek na pobřeží v místech, kde se mohutná Hunter River vlévá do nekonečnýxh vod Pacifiku. Na vyhlídce nad městem nedaleko druhoválečné pevnosti Fort Scratchley. Při procházkách k majáku na Nobby‘ s Head, nebo při výletech na Lake Macquarie, Nelson Bay, do Sydney, případně při návštěvách letiště v Luskintyre či leteckého muzea na bázi RAAF ve Williamtownu. Jsou sice jen zlomkem toho, co se podařilo na jaře roku 2006 poskládat, nicméně nyní pro seznámení se s osobou pana plukovníka Nováka postačí…
Narodil se 6. června 1921 v Nových Benátkách, malém městě u Mladé Boleslavi, asi 40 km severovýchodně od Prahy. V jedenácti letech nastoupil do gymnázia v České Lípě v tehdejších Sudetech, kam denně putoval z vesničky Hlinoviště, kde bydlel u strýce a tety. Češi byli ve městě v menšině a museli s hněvem přihlížet častým průvodům Hitlerovi mládeže. V roce 1936 přestoupil na reálku v Mladé Boleslavi. Maturoval v den svých narozenin v roce 1939. V té době naši vlast již téměř tři měsíce okupovala německá armáda…
Po úspěšném složení zkoušky z dospělosti se Jaroslav Novák nechal zapsat na Vysokou školu technickou v Praze. Situace se však den ode dne zhoršovala. Při demonstraci vysokoškolských studentů byl jeden z nich, Jan Opletal, smrtelně postřelen a krátce nato v nemocnici zemřel. Den pohřbu Jana Opletala prohlásili studenti za den národního smutku a zorganizovali mohutný průvod Prahou. Během následující noci přepadly jednotky SS všechny vysokoškolské budovy a koleje, popravily devět studentských předáků a odvlekly na 2000 studentů, kteří později skončili v koncentračních táborech…
Jaroslav získal doma zaměstnání v místní továrně, známé jako Karborundum-brousek. Byl však událostmi tak rozezlen, že se rozhodl odejít z vlasti a proti Němcům bojovat. Za pomoci bývalých důstojníků československé armády odešel přes Moravu a Slovensko do Maďarska…
Maďarská pohraniční hlídka však celou skupinu uprchlíků zadržela a předala slovenské policii. Bratři Slováci zajaté Čechy zavřeli do bídného kamrlíku, hlídaného ozbrojenou stráží. Jaroslav se spolu s ostatními dostal před soud, který rozhodl o navrácení celé skupiny zpět do Čech. Tedy do rukou gestapa. Soudce však nakonec uprchlíkům pomohl, a tak o několik dní později odhodlaní muži opět postupovali mrazivou nocí směrem na maďarské území…
Dostali se do Budapešti a přihlásili se na francouzském velvyslanectvím. O několik dní později byl Jaroslav spolu se sedmi dalšími muži vybrán a určen k přesunu do Jugoslávie. Po strastiplném putování zimní nocí, přes hory a bažiny, ocitli se na jugoslávském území. Následně vlakem dojeli do Záhřebu, kde hodlali požádat o pomoc československý konzulát. Na jeho budově však již vlála vlajka s hákovým křížem. Pomoc však poskytla sokolská organizace, díky níž se skupina mohla přesunout do Bělehradu, kde se v té době organizovala československá zahraniční armáda. Po nutných výsleších a složitých přijímacích procedurách se z Jaroslava Nováka uprchlíka stal Jaroslav Novák voják…
Cestování nebyl konec, vojáci putovali z Jugoslávie přes Řecko a Turecko do Libanonu. V táboře cizinecké legie za Bejrútem museli podepsat papír, kterým se zavázali, že budou sloužit buď ve francouzské nebo československé armádě po celou dobu války. Za pár dní odpluli na palubě francouzské lodi Compiegne přes Haifu a Alexandrii do Francie. Hned po vylodění v Marseilles odmašírovali do hlavního stanu cizinecké legie…
Již příštího dne však odjeli vlakem do Agde, malého města, kde se shromažďovali vojáci československé armády. Za pár dní byl Jaroslav Novák odeslán do Montpellier, kde nastoupil do radiotelegrafického výcviku. Po jeho absolvování byl odeslán na frontu, zajišťovat spojení s oblastním velitelstvím. Zde poprvé v životě okusil peklo bitevní vřavy. Německé jednotky se nezadržitelně sunuly vpřed a Čechoslováci museli ustupovat. Záplavou uprchlíků, hořícími vesnicemi, kolem lidí umírajících při cestě…
Francie požádala o příměří. Francouzi si mohli oddechnout, Čechoslovákům jako občanům Protektorátu však nezbývalo, než dále ustupovat a pokusit se z Francie uprchnout…
Dostali se postupně až do malého přístavního města Sete. Po delším vyjednávání se nalodili na egyptskou loď Rod el Faraq, na jejíž palubě odpluli směrem k anglickým břehům…
14. července 1940 dopluli do přístavu Liverpool, odkud byli odesláni do městečka Cholmondeley Park. Na každém kroku cítili Čechoslováci přátelství Angličanů a naprostý pořádek a organizovanost. Jaký to byl propastný rozdíl oproti rozvrácené Francii! Byli přiděleni k různým zbraním a zahájili výcvik. Tehdy také začal první nábor do RAF. I Jaroslav Novák se přihlásil, vybrán však nebyl. Pozdě na podzim byl celý tábor evakuován a československá armáda byla přemístěna do Midlands, s vrchním velením v Leamington Spa…
Jaroslav byl přidělen k telegrafistům, na začátku roku 1941 pak vybrán do důstojnické školy. Po jejím absolvování pak přibližně v polovině roku 1941 opět požádal o zařazení k letectvu. Tentokrát úspěšně. Začátkem roku 1941 byl odeslán do Winslow, do kurzu pro navigátory. Navigátorské kurzy byly velmi intenzivní, kromě technického výcviku přišel i výcvik letecký. První let Novák absolvoval 12. dubna 1942 na letounu deHavilland Dominie, později cvičil i na strojích Oxford a Wellington. Začátkem června 1942 úspěšně absolvoval závěrečné testy, byl povýšen na Sergeanta a odeslán k výcvikové jednotce 311. peruti na letiště Woolfox (satelitní letiště základny North Luffenham). Prošel ostrým výcvikem, létal ve vnitrozemí ve dne v noci, cvičil se v zaměřování, střelbě ve vzduchu a soubojích se stíhačkami. Po ukončení výcviku byla posádka přemístěna na operační základnu v Talbenny v jihozápadním Walesu, poblíž Milford Haven. Následoval operační výcvik, seznamovací lety nad okolní krajinou, cvičné bombardování z různých výšek na cíle na vodní hladině. Kapitánem posádky byl Sgt. Hanuš, vzhledem k jeho chatrnému zdraví byl však ze zdravotních důvodů odvolán a ustanoven jako instruktor u výcvikové jednotky. Novým kapitánem se stal F/Lt. František Fencl, později pak S/Ldr. Bohumil Liška…
V době létání v Talbenny získal Jaroslav Novák svůj pověstný talisman. Seznámil se s jednou zdravotní sestrou, která ho o vánocích požádala, aby se zúčastnil rozdávání dárků v nemocnici. Při jejich prohlížení si všiml pleteného zajíčka, téměř půl metru vysokého. Nemohl z něj oči spustit. Nakonec toho velkého ušáka dostal. Choval ho jako talisman a nikdy se nestalo, že by letěl bez něho. Zajíc byl pojmenován „Bobby“ a přestože byl často cílem různých žertíků, stalo se nejméně dvakrát, že když byla posádka povolána k letu a Jaroslav jej zapomněl vzít, posádka v čele s kapitánem se to dozvěděla a on pak musel pro něj pádit v pohotovostním voze s výmluvou, že si zapomněl navigační pomůcky. Bobby byl Jaroslavovým věrným průvodcem až do úplného konce…
Po přezbrojení na čtyřmotorové Liberatory a přesunu do Beaulieu byl Novák přidělen k posádce F/O Schoře. Koncem září však byl přemístěn do Severního Irska na základnu Aldegrove. Za války se člověk neptal, proč byl rozkaz takový či onaký, zkrátka ho člověk dostal a musel poslechnout. Byly ustanoveny čtyři nové posádky a velení s největší pravděpodobností mělo na zřeteli, že Severní Irsko bylo mnohem bezpečnější pro výcvik, než základny v Anglii. Kapitánem posádky, ve které byl Jaroslav Novák, čerstvě povýšený do důstojnické hodnosti, se stal F/Sgt. Jan Lazar. 10. listopadu byl výcvik ukončen a posádka se navrátila zpět na základnu v Beaulieu. Již 23. února 1944 se však 311. peruť opět stěhovala. Tentokrát do Predannacku na Lizard Pointu v Jižním Cornwallu. Brzy poté, 28. února, měla posádka namále. Vzlétla do akce ve 23:30. Z jedné z hlavních nádrží začalo unikat palivo a vytékalo do trupu letadla. Kapitán vydal přísný zákaz kouření, odhodil zátěž do moře a nouzově přistál sotva třicet minut po startu. Obvykle bylo hazardní sedat s velkým množstvím paliva, Jan Lazar však přistál perfektně…
18. dubna se Novák zúčastnil operačního letu v posádce Jaroslava Friedla. Startovali před půlnocí pod silně zataženou oblohou a téměř celou noc létali v nízkých mracích. Časně ráno dostali rozkaz odbočit na Gibraltar. Poblíž portugalského pobřeží zpozoroval Jaroslav Novák vynořující se ponorku. Ponorka však letoun také spatřila a než ji mohli napadnout, zmizela pod hladinou. Posádka shodila na místo, kde ji naposledy spatřila, bójku a po několikerém zakroužení pokračovala v letu do Gibraltaru. Při zpátečním letu narazila asi v polovině Biskajského zálivu na pět nepřátelských lodí – ponorku a čtyři torpédoborce. Přes silnou protiletadlovou palbu zaútočila na ponorku uprostřed formace. Měla štěstí, z tohoto útoku vyvázla se zdravou kůží a po více než třinácti hodinách přistála na letišti v Predannacku…
V červnu 1944 se spojenecké jednotky vylodily na evropském kontinentu. 311. peruť měla v té době plné ruce práce. Její letouny hlídkovaly nad mořem s úkolem nepropustit k invaznímu loďstvu jedinou nepřátelskou ponorku. Na počátku srpna, když byly spojenecké síly na kontinentě již pevně uchyceny, byla pak opět přemístěna. 8. srpna odletěly stroje „Třistajedenáctky“ na letiště Tain ve Skotsku. Odtud létaly podél norského pobřeží a napadaly nepřátelské lodě v této oblasti. Jaroslav Novák měl však v té době téměř již splněn operační turnus. Po jeho ukončení dal na konci srpna 311. peruti sbohem a odešel do školy dopravního velitelství v Midlands…
Prodělal intenzivní výcvik, který trval přibližně čtyři neděle. Brzy po skončení teoretického výcviku byl odeslán do 105th OTU na bázi RAF Bramcote, kde pokračoval ve výcviku v praktickém létání. Kapitánem jeho letounu byl Josef Kuhn, bývalý pilot 311. perutě. V polovině října 1944 Novák těžce onemocněl a hrozilo mu propuštění od dopravního letectva. Požádal však o navrácení k operačnímu létání a byl posléze přidělen ke 24. peruti v Hendonu, do posádky Australana J. Bona. Vykonal s ním jen několik letů na DC-3, hlavně pro přepravu pasažérů a sanitářské úkoly. 20. ledna 1945 byl totiž opět přeložen, do Bramcote, k dalšímu velice tvrdému výcviku. Po jeho ukončení 13. března 1945 byla posádka odeslána k 246. peruti na základnu Holmsley South. Peruť létala s Liberatory mezi Anglií, Kalkatou, Azorskými ostrovy a Islandem. Zde se Jaroslav Novák dočkal ukončení bojových operací v Evropě…
V červenci se dozvěděl, že československý personál bude přesunut do vlasti. 24. srpna nastoupil do bombardéru Stirling a odletěl do Prahy. Atmosféra a situace ve vlasti však nebyla taková, jakou si ji představoval. Lidé byli po šesti letech okupace příliš nedůvěřiví. Setkání s rodiči bylo velmi pohnuté a dojemné, Jaroslav se však ve vlastní rodině po tak dlouhém odloučení cítil jako cizí…
Vrátil se do Prahy a začal létat ve leteckého dopravního pluku v Ruzyni. Převážně na strojích Ju-52 a Ju-352. Situace pro bývalé západní letce však začínala být horší a horší. I Jaroslav Novák začal pomalu doplácet na to, že bojoval na „špatné světové straně“. Po incidentu s jedním politickým komisařem požádal o demobilizaci. Díky pomoci Marcela Ludikara, dalšího z bývalých příslušníků RAF, pracoval nějaký čas u UNRRY. V hlavě se už však začínal rodit plán na druhý odchod do exilu. 1. září 1947, po zdlouhavých peripetiích se získáním cestovního pasu, opustil Československo, odjel vlakem do Londýna a odtud do Jižní Afriky…
V Jižní Africe se protloukal, jak se jen dalo. Stal se obchodním cestujícím a prodával textilie, kožené rukavice, foukací harmoniky, koncertina, dřevěné figurky… Byla to velice namáhavá práce, ale žil. Seznámil se zde dokonce se svojí budoucí ženou Clare.
Politická a hospodářská situace v Jižní Africe se však rapidně horšila. Jaroslav proto začal přemýšlet o odchodu do jiné země. Lákala ho Austrálie. Koncem srpna 1951 se s Afrikou rozloučil a vydal se na nový kontinent…
V Austrálii nejprve pracoval v obchodě s fotografickými potřebami v Sydney. Časem převzal místo obchodního ředitele v Newcastlu. Zde také získal australské občanství. Fotografování a práci s fotografií doslova propadl, dosáhl i velice zajímavých úspěchů. Stal se členem APS (Australian Photographic Society), byl členem několika výborů a jezdil po okolí jako rozhodčí ve fotografických soutěžích, dával přednášky o fotografii a fotografování ve veřejných klubech a organizacích. Za svoji práci získal postupně nejvyšší mezinárodní fotografické ocenění AFIAP a ESFIAP. Firma, pro kterou pracoval, se v roce 1956 rozhodla svoji pobočku v Newcastlu prodat. Jaroslav Novák se rozhodl riskovat a pobočku koupil. Obchod Novak Camera House se postupem času vypracoval na jeden z nejznámějších obchodů s fotopotřebami v Austrálii. Pan Novák zůstal v jejím vedení až do počátku roku 2006…
Druhým velkým koníčkem stalo se Jaroslavu Novákovi létání. Získal pilotní licenci a stal se členem RNAC – Royal Newcastle Aviation Club. Za knyplem mnoha typů sportovních a malých osobních letadel nalétal tisíce hodin. Jako fotograf se pravidelně účastnil leteckých závodů Tiger Moth Air Race (jimž se pokusím věnovat v samostatném příspěvku…). Byl pravidelným hostem na malém aeroklubovém letišti v Luskintyru i čestným členem důstojnické jídelny na bázi RAAF Williamtown. S láskou pohlížel na krásné historické stroje i na ty moderní ve výzbroji australského letectva. Stručně řečeno, byl to letec tělem i duší…
Bohužel, příroda je nespravedlivá a čas se nedá zastavit. Tak i srdce našeho přítele Jardy Nováka jednoho dne dotlouklo. Odešel v ranních hodinách 7. 10. 2011…
Najít dům, v němž plk. Novák bydlel, nedalo vůbec žádnou práci. Jednak jsem do Merewetheru vyrazil společně s Danou a Billem Batesovými, mými i Jardovými přáteli, jednak jsem zde měsíc bydlel. Cesta z Kotary sem se vůbec za ta léta nezměnila. Narozdíl od domu. Nový majitel se o něj na první, druhý i miliontý pohled stará velice dobře, což mě zákonitě muselo potěšit. Bohužel v době naší návštěvy nebyl doma. Museli jsme tedy posunout plánované jednání na později a asi jiným způsobem…
Po krátké prohlídce umístili jsme naši připomínkovou kartu na malý rattanový stolek na terase a zatížili ji květináčem a kamínky. Květinářství jsme bohužel cestou nepotkali. A svíčku jsme se rozhodli vynechat z důvodů bezpečnostních – sucho, horko, dole pod Sydney zuří lesní požáry…
Na upřímnosti a pocitu hrdosti nad tím, že naše země vychovala takovèho člověka,… ba co víc, že jsem měl tu čest poznat jej osobně,… to pranic nemění…
Pane plukovníku Jaroslave Nováku,… Tkaničko,… děkujeme. A nikdy nezapomeneme…
