Tajemství vrtulníku z Kujalova lomu…

Za onoho času, kdysi „hodně dávno“, jezdívali jsme jednou, dvakrát za léto do Hříměždic. Malý vesničky vysoko nad vodní nádrží Slapy, nedaleko od Příbrami. Za tetou Arnou a strejdou Ondřejem. To bejvaly časy!…

Asi budu dneska hodně nostalgickej, omlouvám se předem. Ale na návštěvy u strejdy, kterej vlastně strejda nikdá nebyl, jen tátův nejlepší kamarád (ale pro mě byl tenkrát každej „strejda“…), myslívám dost často. Vlastně, kdykoliv, když jdu někde kolem vody. Když jsem v nějakým lomu, kde je voda. Nebo když koukám na fotky od moře. Ondřej mě učil potápět, právě v Hříměždicích. V zatopeným Kujalově lomu, kterej se tím pádem pro mě stal takovým… Zlomovým bodem?…

Bylo to v době, kdy tenhle lom byl v podstatě Mekkou potápění v tehdejší ČSSR. Svazarm tady ved výcvikový středisko pro policejní a vojenský podvodníky neboli untrvasrmany. Říká se v odbornejch kruzích, že tenhle kamennej kalich zplodil nejmíň dvě generace potapěčů! V těch osmdesátejch a devadesátejch, kdy jsme sem jezdívali, to tady bylo znát i na každým kroku, jak vidno z historickejch záběrů nejen v Čété, ale i z fotek různě na netu na webovkách potapěčskejch spolků…

A znát je to tady do dneška, byť lom už dávnou ustoupil neodvratitelnýmu nátlaku turistů, voda je kalná, všude bordel, stánek z občerstvením, placený parkoviště, atd.. Dokonce se tady odehrávaj každoročně mediálně hodně publikovaný závody v hajklyf žampyngu! No, aby ne, když má lom hloubku cca 8-9 metrů a stěny jsou příkrý a rovný…

Ale zpátky ještě na chvilku do historie. V dobách největší slávy zatopenýho lomu (a zároveň v dobách největšího klidu a čistoty…) bylo všechno tady směřovaný k již zmíněnýmu výcviku. Na hlubší východní straně byl na ve dně ukotvenejch čtyřech sloupech postavenej ponton cca 5×5 metrů. Z něj ved žebřík až na dno do hloubky devíti metrů. Cca ve čtyřmetrový hloubce bylo u žebříku namontovaný ocelový plató s několika kruhovejma otvorama, simulujícíma průlezy z tanku. V tý době byly dokonce matně vidět i z pontonu! Hned vedle pontonu byla jedna z dominant, průlez pod hladinu, svařenej ze dvou tankovejch šnorchlů. Tím se dalo slézt suchou nohou (!!!) až na dno, kde byla umístěná ocelová kabina s okýnky – keson. Z něj měli instruktoři pozorovat cvičící se potapěče. Podle toho, co se píše na stránkách klubů, byla na dně ještě asi čtyřmetrová roura, skrz kterou se dalo proplavat i s výstrojí…

Druhou dominantou, kterou dokážu plně ocenit bohužel až dneska, byla kabina vrtulníku Mi-4, zavěšená na jeřábu. Při výcviku do ní nastoupili potapěči s výstrojí, rameno jeřábu zdvihlo kabinu do cca šestimetrový vejšky nad hladinu a odtud se trénovaly simulovaný skoky z vrtulníku do vody…

Dneska tady z toho všeho zůstal vlastně už jen ten ponton. Torzo žebříku a plató s průlezama, snad na dně i ta roura. Keson vytáhli někdy snad v roce 2005 a přemístili k nějakýmu lomu u Domažlic (?), vrtulník i s jeřábem zmizely někdy v polovině devadesátejch let. O těch nemám zprávy vůbec žádný. Strejda Ondřej bohužel už nežije. Takže zůstávaj jen vzpomínky…

No ale… Ale!!! Jednak se snad podaří prohledat doma u našich stohy fotografií, jestli tam nějaký z Hříměždic nebudou. Ideálně i s tím vrtulníkem. Rád bych zjistil, odkud pocházel původně (už jsem rozhodil sítě mezi starý pardály od mixérů…) a jak pak vlastně i skončil. No a taky se mi povidlo kontaktovat nějaký lidi právě z těch potapěčskejch klubů. Tak uvidíme…

Tenhle vejlet jsem měl naplánovanej vlastně už od tý doby, co jsme se domluvili na letošní léto. Prostě jsme tam museli, o tom žádná. Šak jsem taky měl pečlivě nastudováno a dojel bych tam ají po slepu. Neni to daleko, tak jsme se nemuseli nijak moc honit a v klidu vyrazili až po obědě. Ono stejně naši ráno odjeli na otočku do Prahy, takže bychom odsud nemohli. Aby to tu nevykradly veverky, divoký prasata šavlozubí holubi, nevyhořela lednice, konvice a nůžky vod manikůry. Prostě tak, žejo…

I přes dobrou a nejvíc nejlepší radu jeli jsme po svým přes Příbram. Šlapalo to skvěle, za necelou půlhodinku už jsme uhejbali před mosetm přes přehradu nahoru na Vestec. A do Hříměždic. K hasičárně, abysme (čau, Máťo!) se mohli projít i po vsi trochu. Ono stejně nahoru k chatičkám se moc vyjet už nedá. V dobách dávno minulejch jsme to sice na Stalinovejch saních dávali s přehledem, ale Hodánek nevim, nevim. Asi by to jo, ale nač to riskovat? Těch pár metrů navíc…

Chatičky jsou pořád na stejným místě a neměli jsme vůbec problém poznat tu správnou. Konečně, mladej Ondřej a teta Arna tam jezděj pořád. Tentokrát tu ale nebyli. Ani jsme nebyli domluvený, takže je to stejnak jedno. Ale ten závan nostalgie přišel. Tady mezi borovicema byla vždycky natažená houpací síť. Tady pod smrkama o dvě chatky vedle jsme sedávali s Krausovejma. Tamhle se vždycky dělal oheň a grilovalo se. Támhle za rohem jsme chodili střílet ze vzduchovek…

No a když se prošlo tuhle po stezičce skrz stromy, došlo se k lomu…

Jenže ten je dneska obloženej dřevěnejma lehárnama pro turisty. Na druhý straně je velký občerstvení. Tam, co stával vrtulník je dneska velká rampa s houpačkou… No já nevim,… přijde mi takhle najednou i nějakej menší…

Byl pařák, takže nedalo ani moc přemlouvání se převlíct do plavek a jít vyzkoušet vodu. Jen já a Matěj. Babyška a Štěpka nechtěly a radši hlídaly věci a dokumentovaly. Zejména naše nesmělý pokusy o skákání ze skály. Vlastně i to byl takovej záchvěv nostalgie. Kromě potápění jsme tady i skákaly z různejch vejšek. Ti nejvíc největší borci až úplně shora z deseti metrů. S ubejvající odvahou a silnějším pudem sebezáchovy byly i odstupňovaný místa, odkud to šlo. Sedm, pět, čtyři, tři, jeden a půl metru…

My zamířili po prvním smočení z pontonu pod houpačku a po žebříku vylezli na čtyřku. Z hladiny to bylo vcelku nízko, tak proč si neužít trochu toho adrenalinu, ne? Nejsme dvojky má… Kruci, tady nahoře to vypadá vejš!…

Ale to byla jen ta první obava. Jen to první odhodlávání se a překonání přirozenýho strachu z kroku do hlubin. Ten nakonec nebyl zas až tak složitej. Dva kroky, odraz,… let,… BŽLUŇK!…

V nejlepším se má přestat, proto jsme to po tom skoku ze sedmičky zabalili. A vydali se pomalu zpátky k autu. Ještě pohled z louky na zátočiny Vltavy, na skály a domky hluboko v údolí,… který kdysi,… nějaký třičtvrtě století zpátky bejvalo ještě hlubší a malebnější,… společná fotka na schodech Ondřejovy chatky,… a lesem k autu. Měli jsme ještě něco málo v plánu, ale to sem už nepatří…

Pár fotek z lomu…

Doma jsem pak zapátral.

Po zdlouhavém pátrání na internetu i v knížkách oslovil jsem zástupce Společnosti pro historii potápění v Praze, jestli náhodou nezískám nějaké informace i tímto způsobem. jaké bylo moje překvapení, když jsem před několika hodinami nalezl v e-mailu odpověď od pana Miroslava Zverky, 1. místopředsedy této organizace. Dovolím si ocitovat…