Již dlouhá léta s námi milovická Základní škola TGM spolupracuje na našich projektech. Jedním z nich je uctění památky našich hrdinů například v rámci oslav Dne válečných veteránů…
Poté, co první letošní rudé vlčí máky rozkvetly u pomníku obětí německé zvůle v koncentračním táboře Mauthausen, počaly se tyto objevovat i na různých místech v Praze a okolí. S blížícím se jedenáctým listopadem ve stále větší míře…
První z nich dovezli jsme k pomníku, který připomíná návrat československých letců RAF do vlasti v srpnu roku 1945. Tento moderní a nádherně vytvořený pomník stojí před Terminálem 3 letiště Praha-Butylkovo a před budovou UCL. Využil jsem návštěvy u kamarádů zde pracujících a před příchodem navštívil pomník v parčíku vedle parkoviště. Za pár minut, i přes silný vítr, třepotaly se vzduchem okvětní rudé lístky a vzhůru k nebesům nesla se tichá modlitba za naše hrdé a statečné orly…
Děkujeme! Nezapomeneme!…
Děkujeme všem dětem za skvělou práci a Svaté trojici taktéž… (paní učitelky Jana Bezuchová, Dana Šebestová a Šárka Vozábová…)
Dnes děti ze školní družiny s paní učitelkou Danou Šebestovou položily svoje vlčí máky k pomníku padlým v obou světových válkách. Děkujeme…
Cyklovýlet, v neděli 10. listopadu, tedy letos možná poslední, na zajímavé místo. Místo posledního odpočinku vojáků. V roce 1797 městská rada v Českých Budějovicích za souhlasu vojenské správy založila vojenský hřbitov na jižním okraji města. Hřbitov se nalézal v dnešní ulici Plavská, na ploše parčíku za současnou zastávkou MHD „U Jižní zastávky“ – půdorys tvaru obdélníka, 50 na 30 m.
Zeď hřbitova byla z vnitřní strany lemována 23 javory. Hrobová místa byla téměř naplněna v průběhu 1. světové války, nastal tak problém s pohřbíváním vojenských osob. Později bylo vlivem této skutečnosti založeno vojenské oddělení hřbitova U sv. Otýlie. Na hřbitově na Plavské bylo však pohřbíváno i nadále, v období První republiky a druhé světové války. Pravděpodobně byly rušeny staré vojenské hroby, na jejichž náhrobcích se nedochovala jména pochovaných vojáků. Ve starších dobách se nad hroby tyčily železné kříže, za první republiky kamenné a německá armáda za druhé války používala kříže dřevěné. O hřbitov se starali vojáci, nikoliv civilní pracovníci.
Poslední velká vlna pohřbívání proběhla na konci druhé světové války, kdy zde mrtvé pohřbívala německá branná moc. Jednalo se o vážně zraněné německé vojáky, kteří zemřeli v budějovické vojenské nemocnici po transportu z fronty. Pro tato účely však záhy hřbitov nestačil a tak bylo na podzim 1944 založeno nové vojenské oddělení (dnes na centrálním hřbitově u sv. Otýlie), kde do května 1945 spočinulo 160 německých vojáků. Po druhé světové válce zažil hřbitov na Plavské již jen několik pohřbů. Roku 1957, při stavbě kasáren pohraniční stráže na druhé straně ulice Plavská, bylo rozhodnuto o zrušení vojenského hřbitova. Došlo ke stržení obvodové zdi, odstranění centrálního kříže a všech náhrobků a k zarovnání terénu. Později byla plocha bývalého hřbitova parkově upravena. Nepodařilo se vypátrat žádný oficiální záznam o tom, že byly ostatky vojáků pietně exhumovány.
Roku 1938 byli na vojenském hřbitově pochováni také dva vojáci, kteří položili život při obraně vlasti v boji se sudetoněmeckými povstalci. Antonín Mejzlík – ženatý, otec jednoho dítěte. 28. září vyslán s cyklistickou rotou do pohraničí, smrtelně zraněn 30. září 1938 při dobývání Vyššího Brodu, obsazeného henleinovci. Druhým hrdinou je František Stanek, 2. října 1938 padl u Omlenic u Kaplice v boji s Freikorpsem.
.
Podklady pro text: Jan Ciglbaurer (amatérský badatel, nadšenec)
Pietní akt – malý výlet za cílem připomenutí památného a pietního místa v Českých Budějovicích, vlčí máky vyrobily holčičky Nevrklovy.
Učit děti znát historii naší země je složité, ale důležité.
V blízkosti bývalého hřbitova vyrostla nová místa, bytové jednotky s nadstandartním vzezřením, ale plocha parku, ve stínu javorů a dalších listnatých stromů, působí poklidně a pietně. Jako místo smíření. Spočívají zde ostatky rozdílných duší, které stály na různých stranách roztodivných člověčích konfliktů. Čest jejich památce.
Nevrklová Jana
Další kroky s náručí plnou vlčích máků od dětí z milovické ZŠ TGM zavedly mě až na Mladou, za objekt Policie České republiky. Zde v malém parčíku jest na podstavci umístěna busta národního hrdiny genmjr. Antonína Sochora…
Výčet jeho činů, jimiž se zasloužil o naši vlast a národ, vydal by nikoliv na jednu, ale minimálně na tři knihy. S československou jednotkou prošel boji po celé východní frontě, aby se nakonec podílel na osvobozování Československa. Tento hrdina bojů o Sokolovo, Charkov, Kyjev, Bílou Cerekev a Karpatsko-Dukelský průsmyk (kde byl těžce raněn, lékaři mu z těla vyoperovali 218 střepin!) byl za své statečné činy vyznamenán devíti řády a čtrnácti vyznamenáními pěti států, včetně Řádu Bílého lva a titulu Hrdina SSSR. V poválečném období se mimo jiné podílel na výcviku dobrovolníků nově vznikajícího židovského státu Izrael…
Zahynul tragicky ve věku 36 let v noci z 15. na 16. června 1950 nedaleko Hamru na Jezeře ve VVP Mimoň, kde za dosud nevyjasněných okolností do vozu, v němž seděl na sedadle spolujezdce, narazil malý nákladní automobil. S ohledem na okolnosti se spekuluje, že šlo o záměrný čin s cílem jej odstranit…
V ponurém listopadovém dopoledni rozkvetly kolem pomníku rudé vlčí máky. A na tváři generála Sochora objevily se kapky, připomínající slzy. Slzy smutku nad osudem mladého člověka. Ale nejen to. Nechme nyní promluvit pana učitele Mgr. Karla Špeciána…
„Počátkem září 2015 jsem byl na základě zájmu vedení města pověřen vedením školy organizací společného projektu, který měl napomoci oživit povědomí občanů o vojenské minulosti Milovic. Není totiž důvod, proč ji opomíjet, navíc zde sloužily mnohé významné vojenské osoby. Také je v ní skryt jistý turistický potenciál. Projektu předcházela spoluúčast školy na odhalení pomníku letcům v minulosti sloužícím na milovickém letišti. Projekt však musel být odložen, protože objekty bývalého generálního štábu byly před rekonstrukcí a vedení radnice zvažovalo odhalení pomníku Antonínu Sochorovi teprve v rámci připravované zelené plochy na plánovaném náměstíčku. Přesto jsme ve spolupráci s vojenskými veterány, zastoupenými panem kapitánem Jiřím Kropáčkem, připravili informační panel, který zachycoval životní dráhu tohoto pozoruhodného člověka a vojáka každým coulem. Mezitím jsme se dozvěděli, že u příležitosti 100. výročí vzniku republiky byl pomník koncem října v naprosté tichosti odhalen. Ani já, ani vojáci – veteráni jsme nebyli ke slavnostnímu odhalení pozváni. Domnívali jsme se, že by bylo vhodné zajistit, aby u sochy byla co nejdříve nainstalována informační tabule. Ta byla fyzicky připravena k montáži již koncem ledna 2019, ale zástupcům města, jmenovitě paní místostarostce Šimkové, mohla být fyzicky předána až počátkem června, kdy se jako čestný host zúčastnila obhajob absolventských prací žáků devátého ročníku. Do té doby o ni neprojevil nikdo zájem. Bylo mi přislíbeno, že vhodné umístění schválí odborník – architekt a že je pro město zcela samozřejmé, že uvede všechny autory panelu, tedy jak zástupce vojáků, tak i školy. Nakonec byl panel někdy v průběhu léta umístěn, ovšem na zcela nevhodném místě – asymetricky a daleko od pomníku. O autorství tam není ani zmínky. Je mi líto jak dětí, které se na něm spolupodílely, také se trochu stydím za veterány, kteří sehnali prostředky na vyhotovení informačního panelu. Mrzí mne stejně tak skutečnost, že paní místostarostka na můj dotaz, proč umístění panelu proběhlo jinak, než bylo domluveno a proč není uvedeno, kdo jej vytvořil, reagovala značně arogantně a velkopansky v tom smyslu, že můžeme být rádi, že město zafinancovalo vlastní rám na panel a jeho ukotvení do podloží. Pokud jsme tam chtěli mít autory, měli jsme si je tam dát sami předem. Paní Šimkové jsem stručně vyjádřil svůj nesouhlas a další polemiku jsem na této úrovni ukončil, byla by jen ztrátou času, oba jsme totiž hovořili na jiných vlnových délkách.
Chování představitele města je vlastně také formou díku, ale protože oni ti volení zástupci velmi rychle po dosednutí do radničního křesla nabírají politicky korektní móresy, a tak se my, obyčejný lid veřejný, ani nesmíme ničemu divit…“
Karel Špecián, koordinátor projektu
No,… těžko uvěřit? Ani ne. Po tom, co jsem dnes zažil já. Nicméně vězme, ANO, bude hůř…
Vloni touto dobou kvetly před dejvickým pomníkem, věnovaným československým válečným letcům, rudé máky z Milovic. Letos tomu proto nemohlo být ani jinak…
Jen mi to časově nevyšlo tak, jak bych si původně přál. Dostal jsem se k pomníku až v odpoledních hodinách, tedy krátce po soumraku. Nicméně to ničemu nebránilo a máky se dostaly na to správné místo. Kolikrát jsme tady stáli s těmi, kteří na křídlech letounů bojovali za naši vlast na všech světových stranách? Kolikrát jsme se rozhlíželi kolem sebe a počítali, o kolik méně jich je letos. Vždycky jsme s tím počítali, že je příroda nemilosrdná a nespravedlivá. A říkali si, jednou budeme jen sedět a vzpomínat nad fotkami. Ano, dnes sedíme a vzpomínáme. A nezapomínáme. A snažíme se, aby nezapomněli i ostatní a další generace. Máme totiž tu čest mít na co vzpomínat. A být na co hrdí…
Nepokažme to…
Mise dokončena! poslední vlčí máky od milovických školáků rozkvetly nedaleko obce Nehvizdy, kde 27. prosince 1942 seskočili muži odplaty – příslušníci paraskupiny Anthropoid rtm. JAn Kubiš a rtm. Jozef Gabčík…