… aneb Namixováno na palubách vrtulníků…
Chtěl jsem si dát ku svačině ruská vejce, leč v obchodě měli toliko ukrajinská varlata. A pak, že prý lahůdky! Ještě, že alespoň ti letci to mají v hlavě v pořádku…
Ke každému grémiu patří již neodlučitelně doprovodný program. Nastartovalo se to před několika měsíci a mělo to úspěch, tedy proč to měnit. Navíc je milé okořenit si výpravu na mnohdy druhý konec republiky něčím zajímavým a nestrávit ji toliko jednáním a prací. Byť, jak jsem se zmínil v minulém příspěvku, dostali jsme se do stádia konstruktivního a plodného. Každý organizátor grémia má tak možnost ostatní seznámit s něčím zajímavým, vyskytujícím se v blízkosti „rodné báze“ – muzeem, pomníky, letištěm, základnou…
K Pardubicím samozřejmě kromě letiště (civilní i vojenské části) patří i CLV – Centrum leteckého výcviku. A jeho zázemí. Tedy bylo vcelku jasné, co nás v pátek čeká. Po skončení úřední části jednání grémia, kdy jsme poděkovali vedení letiště a organizátorům, přesunuli jsme se autobusem do prostorů základny. Tam si nás „domácí“ rozdělili na dvě skupiny, abychom si mohli prohlédnout vše na střídačku v počtu menším. Netušili ovšem, že zrovna ta naše skupina, začínající prohlídku na simulátorech vrtulníků, se zde zasekne a základně letištních hasičů dá košem. No ale,… kdo by to byl čekal? Kdy se člověku naskytne příležitost usednout do kokpitu Enstroemu nebo Mi-osmičky a zalétat si nad Pardubicemi? Navíc v doprovodu takových ostřílených vzduchoplavců, jakými jsou Jirka Jogl, Ivan Pospíchal, Jirka Macura, Vašek Kořínek. Zkušení piloti, kteří za knyply vrtulníků nalétali tisíce hodin. To se pak člověk vůbec nebojí za to vzít, byť s vrtulníkem nikdy neletěl…
I když ale, je to strašlivý rozdíl oproti normálnímu letadlu. Teorii sice člověk tak nějak trochu zná, ale zkoordinovat správně obě páky, pedály a ještě přesvědčit mozek, že se „větráky“ pohybují jinak…
Upřímně,… dva skoky na obou strojích a mohl jsem ždímat tričko…
Hele, ne… Na hasiče nejdeme. Tady je to lepší…
Další na řadě byla návštěva TOPu, kterou si ovšem nenechal ujít nikdo. Aby také, když tam stojí několikero skutečných mašin se zvednutými krovkami a odkrytými drůbky. A to je zážitek! Vylézt po žebříku až k odkrytým motorům, k obrovským rotorovým hlavám, tak složitým, a přitom tak křehkým na pohled. Nakouknout do kabin a za řízení. Oblézt vrtulníky i letadla ze všech stran a moci si je osahat. Prohlédnout do posledního šroubku…
Tedy,… až na ten červený knoflík…
Jo a bacha na vysoké napětí. Není zrovna vrtulník-friendly…
Tak, ještě společnou fotku na památku a můžeme vyrazit zpět k terminálu. Odtud pak k nádraží vyzvednout děťátko, ubytovat se v Domě dětí a mládeže a hurá do hospůdky. Musíme pečlivě zanalyzovat vše, co jsme se dnes dozvěděli a zažili…
A brzy do hajan, čeká nás náročná sobota…
