… aneb Plné nebe nad Ústím…
Jsou rozhodnutí, která člověk docení až s lehkým odstupem času. A je jedno, jestli je to pár minut, hodiny nebo půl roku. Stejně tak se dá o něčem rozhodnout vlastně náhle, ze dne na den…
Příkladem typickým bylo letošní rozloučení s létem na malém aeroklubovém letišti pod Krušnýma horami, přináležejícímu k severočeské metropoli Nadlabem Aussig. Dozvěděl jsem se o něm na poslední chvíli. A ještě o kousek později se rozhod, že vlastně,… ale jo, v sobotu ráno z noční tam to dávám na pohodu a zpátky musím stihnout další noční. To se nějak provede…
Naštěstí v daném problému vypomohl fakt, že se nás do Ústí nakonec vydala skoro komplementní Olinova parta, plus náš tygříkový potěr od Gábi a Domina. Byl zajištěn odvoz zpátky, to je důležité…
Prča je, že jsem vyrazil hnedle z práce vlakem, abych nemusel čekat v Praze na ostatní. A stejně tak, aby ostatní nemuseli kvůli mně vstávat zbytečně brzo. Jenže… Než jsem dojel do Aussig, stihl mi ujet autobus ze vsi na letiště. Tak jsem si počkal dvacet minut na další. Což by nebyl ani tak problém. Jenže jsem na jeho konečné pojal potřebu navštívit hytlermarket a koupit si průhlednou lepící pásku. Jen na to, bych posichroval průkazku svazu v závěsu a nepotratil jí. Což bylo rozhodnutí vpravdě tragické…
Ráčej si představit cosik ve smyslu Kauflandu v majetku a obsluze bodrých a vesele žvatlajících Asiatů. To by asi samo o sobě nevadilo, kdyby… Regály byly naplněné sice zcela, ale bez jakékoliv koncepce i antitéhož, tedy najít kotouč lepenky znamenalo projít obchod celý a hnedle několikrát. Do toho se po celé prodejně neustále ozývalo pronikavé několikahlasné „Bék, bék!“, a to bylo poněkud znervózňující. Nakonec jsem požadovaný artikl našel, hurá. Pronásledován békáním, které již ve mně počínalo probouzet záchvaty lehké schyzofrenie došel jsem k jedné ze dvou fungujících pokladen (z patnácti celkem, samože u každé ze dvou funkčních byla dlouhá řada především důchodců s přeplněnými košíky!!!). Békání stále sílilo. Bez lahvičky Neurolu v kapse skutečně zdrcující stav. Nakonec jsem zjistil, že to vyluzuje přístroj, načítající čárkové kódy. Místo, aby hezky počesku přečetl kód a jemně pípl, békal jak březí vietnamská ovce!…
A do toho už mě začal nahánět Roman, kde že jako jsem, neb oni už jsou na letišti…
To není dobrý začátek…
Ústecké letiště je pro neználky mého tipu dosti matoucí. Přijeli jsme mezi dva hangáry, vystoupili a přešli pár metrů. Tady létají letadla, dyk je to jen pár metrů na obě strany, aby se to mezi ty kopce vešlo. Ale omyl. Vůkol zvedající se krušnohorští obři opticky zkreslují. Což jsme ale zjistili hned, jakmile se ve vzduchu ukázalo první letadlo…
Samotný letecký den se rozjel hned zpočátku do obrátek vysokých, až jsme byli překvapeni. A to nás Verča, která patří k místním aviatickým duším, od samého začátku v podstatě vedla za ruku a ukazovala, co, jak a kde…
Najednou ale bylo všude plno letadel, vrtulníků, vírníků,… hlavně ale návštěvníků. Podle dodatečných zpráv navštívilo v sobotu tuto akci na 13 tisíc lidí!!!…
A létalo se. A skvěle! Což by člověk sice do některých strojů neřekl, ale pak se nestačil divit. My sem sice dorazili prvoplánově kvůli Martinovi Šonkovi, s nímž jsme potřebovali domluvit jedno překvapení. A kvůli leteckým záchranářům, kteří zde měli skutečně plné zastoupení – LZS AČR z Líní, LS PČR z Prahy a DSA Kryštof 15 z Ústí, ale…
Na DSÁčko jsme se těšili rozhodně nejvíc. Protože se jednalo o stroj imatrikulace OK-DSB, tedy o Barču. O tu Barču, s níž kluci z Ústí přiletěli vloni do Bezděkova, když naše kamarádka Vlasta nastoupila svoji cestu k leteckýmu báru. Takže jsme měli zájem na tom jim poděkovat osobně a také si stroj prohlédnout v předváděcím stavu…
Od samého začátku jsme ale plnili naše hlavní poslání, a to skrze Olina. Nemohli bychom ho nechat doma a jet si užívat. Nahodil by smutné očičko a mručel si pod vousy něco nemilého ve svém jazyce tygřím. Takhle byl nadšený stejně jako my a hltal s otevřenou pusou vše, co bylo v Ústí k vidění…
A když se s ním pak Roman posadil do modrého hornoplošníku a spolu s pilotem vyletěli do horských výšin, blahem kvílel…
Olin…
Smích ho sice na chvilku přešel, to když Roman vzal do ruky knipl a řídil. A když pak začal i přistávat, málem si okousal svoje drápky, jak byl nervózní. Ale zvládl to on i Roman…
A nebylo to jediné svezení toho dne. Postupně jsme totiž zašli pozdravit všechny holku i kluky od vrtulníků. A domluvili se s nimi, že se bude moci Olin usadit v kabině a absolvovat ukázkový let. Samozřejmě s tím, že mu bude zapsán do Logbooku a také, to jako novinka, že pak na každý stroj, se kterým se sveze, přilepí svoji samolepku. Na Delfínu od kluků ze Slovenska se už vozí od hradeckého leteckého dne s názvem Legendy ponorkového letectva…
Jen jsme netušili, že z toho vznikne jedno nečekané dobrodružství…
Už od rána byl nejvíc v permanenci zcela beze sporu žlutý vrtulník od DSA, tedy Barča. Ještě před svojí ukázkou startoval dvakrát naostro a zmizel z našeho dohledu. Z jediného důvodu, aby záchranářský tým na palubě mohl uchránit někde něčí život…
Jen tedy, při tom druhém startu už byl Olin na palubě. Má tedy za sebou první ostrou akci s leteckou záchrankou. S nebeskými anděly…
Dodatečně jsme zjistili, že letěli do Chomutova na jízdárnu, kde při závodech spadla z koně mladá holka a zranila se. Olin s ostatními ji tedy následně odvezl do nemocnice…
Pane jo, to musel být zážitek! Nicméně, následné létání v rámci ukázky na vrtulnících LS Policie ČR a LZS Armády ČR nebyly o nic méně zajímavější, napínavější a zábavnější…
No a završil to Martin Šonka nejprve svým jako vždy dech beroucím vystoupením. Pak společnou fotografií nás všech a odletem ve dvou na jih Čech do Hosína…
Ten totiž toužil zúčastnit se na Hosíně,… tedy v podstatě letišti, kde vznikla myš Lenka na vytvoření Tygří(kové) letky… oslav 100 let založení letiště. A tam přeci Olin chybět nemohl. Navíc tam na něj čekala Míša a spousta malých i velkých kamarádů…
Že si Olin let s Martinem užil, o tom nemůže být pochyb. No a zatímco mi pak postupně směřovali ku Praze, chťouce dosíci mé noční služby o minutku, dvě později nejdéle, on si ještě poletoval s dalšími leteckými legendami. Prohlížel si další nádherné velké i malé stroje na zemi i ve vzduchu. Veselil se a nasával leteckou atmosféru. Rozdával radost. A spojoval…
Naše parta mířila po dálnici do Prahy, plna dojmů a zážitků. Já tedy i nervózní z pozdního příchodu, který by mohl nastat. Ale Roman za to vzal náramně a skvěle, možná pod dojmem svého dnešního letu. Takže ano, stihl jsem to. A byl rád, že mě a nás ono náhlé rozhodnutí opět nezklamalo…
Mno, teď už si jen prohlížím fotky a zase se kochám. Když jsou akce tak skvěle připraveny, tak je na co vzpomínat…
P.S.: Děkujeme, Veru…
