… a v Prostějově i malý…
Tak konečně usedám k počítači, abych napsal pár řádků o víkendu minulém. Víkendu, který byl bohužel zastíněn událostmi na východ od nás…
Poznámka o „velkém bratru“ a „malém bratru“ nikterak nesouvisí s válkou na Ukrajině. Byť i v této oblasti se bezpilotní prostředky zejména vzdušných sil USA pohybují prakticky nepřetržitě, a to jak výzvědné stroje Global Hawk, tak bojové Grey Eagly (pro hlídače z nic.cz, jedná se o snadno ověřitelnou informaci na serveru flightradar24.com). Jen jsem se snažil report uvést tak, abych připomněl místo konání tohoto jarního grémia – letiště v Prostějově. Předpokládám, že je veřejným tajemstvím, kdo zde sídlí, proto tuto informaci uvádět nebudu…
Gremium Svazu je akce, na kterou se těšíme snad všichni. A to především proto, že se nejedná toliko o nutnou úředničinu (byť i tato má na programu své místo), ale především o setkání přátel ze všech klubů a spolků, jež jsou ve formě ČPS zařazeny v Českém svazu letectví (ano, čepes není plemeno šelmy psovité, ale označení pro členský prvek svazu…). Již jsme se naučili, že každé takové setkání je spojené i s nějakou kulturní záležitostí, besedami, návštěvami muzeí a klubů, pietními akty a podobně. A nejinak tomu bylo i teď, v krásném a příjemném prostředí leteckých kasáren uprostřed Moravy, necelých dvacet kilometrů jiho-jiho-západně od Perly na Hané…
Přesto, že nyní o celé akci básním,… dodávám, že plným právem,… program byl velice nabitý a náročný. A částečně i ovlivněný výše zmíněnou situací, kdy jsme se museli obejít bez jedné z plánovaných přednášek. Ale i ta jediná, týkající se bezpilotních prostředků a jejich použití, byla zajímavá převelice. Když bohové dají, snad se podaří sehnat promítanou prezentaci, protože… Jak by řekla dnešní omladina, „bylo to hustý, kámo!“ Ušetřený čas věnovali jsme jednání grémia, v domněnce, že díky tomu stihneme vše lépe a eventuálně skončíme i dřív. Nebo alespoň zbyde více času na debatu k jednotlivým příspěvkům…
Ó, nikolivěk! Ač jsme se snažili, seč to bylo možné, přesto jsme se do časového okna plně nevešli. Nicméně musím konstatovat, a je to potěšující pokrok oproti letům dřívějším, všechny příspěvky do částečně dopoledního a úplně odpoledního programu byly vysoce konstruktivní. Žádné fňukání, žádné vyhýbavé řeči o tom, jak toto nemůžeme, protože tamto. Naopak!…
A začali jsme snad tím nejpříjemnějším, co jsme si v programu mohli vybrat. Celé roky se snažíme navyknout členské prvky k tomu, aby se zapojily do práce s mládeží. Sám pamatuju doby dnes již „dávno minulé“, kdy jsme se potýkali s výsměchem a skoro opovržením, když jsme se zmínili o práci s dětmi, akcích pro školáky a přijímání mládeže do našich řad. Trvalo to dlouhá léta, ale s radostí konstatuji, že duben dvacátý pátý byl v tomto ohledu dnem přelomovým. Dostalo se nám, nebojím se říci, cti a potěšení převzít na svazové linii patronát nad projektem mladých studentů ČVUT. Projektem, který nese hezký český název „Czech Rocket Challenge“ (www.czechrocketchallenge.cz) a jehož účelem je sestrojit a vypálit raketu směrem ku nebeské klenbě. Projekt, do nějž se díky kolegům z Milovic, Žatce a dalších klubů podařilo mimo samotné účastníky soutěže zapojit i letecké veterány a mládež školní…
Jeden z členů týmu studentů ČVUT, člen milovického spolku Štěpán Sedláček, přednesl a odprezentoval spoustu zajímavých a důležitých informací, aby posléze z rukou předsedy Svazu převzal záštitu nad celou akcí. Přejeme z celého srdce, aby raketa tohoto týmu vystartovala se stejnou razancí, jako špunt z lahve sektu, který posloužil k symbolickému pokřtění a slavnostnímu přípitku…
Samozřejmě o pokroku dnes již našeho společného týmu budete informováni na obvyklých kanálech…
Další z povinností, které se však s radostí dají označit jako příjemné, bylo přijetí několika nových členských prvků. A avizované přijetí dalších, k němuž však z příčin objektivních prozatím nemohlo dojít. Řekněme, že to byla přijatelná náplast na fakt, že nás jeden členský prvek rozhodnutím své základny opustil. OK, jsme spolek demokratický, a to v pravém slova smyslu, nikoliv dle současných norem, tedy jsme rozhodnutí našich dnes již bohužel bývalých kolegů přijali. Nicméně nelze tvrdit, že bez jisté dávky rozčarování a smutku. Myšleno z hlediska morálního. Vždy zabolí, když nás opustí někdo blízký, byť v tomto případě je to naštěstí jen v úředním slova smyslu. Každopádně bychom touto cestou rádi všem přátelům, kterých se toto konkrétně týká, z celého srdce poděkovali za dlouholetou činnost, spoustu odvedené práce a šíření dobrého jména nejen Svazu jako organizace, ale i československého a českého letectví. Kamarádi, samozřejmě Vás kdykoliv a kdekoliv rádi uvidíme…
Zástupci nových členských prvků dostali možnost prezentovat před ostatními svoji činnost. Nutno říci, ale to berte jako můj soukromý pohled na věc, že jejich příchodem Svaz získal velice zajímavé a velice silné partnery. A skvělé přátele, mohu-li konstatovat…
Než se zmíním o tom, že jsme bohužel nebyli z časových důvodů schopni dokončit vše tak, jak bylo naplánováno – prezentovat svoji činnost a diskutovat o všem, co se za celý den probralo dokázali bychom asi nejméně do devíti hodin večer – musím si věcně lehce odskočit. Ale toliko o místnost vedle. Neboť nezmínit v tomto příspěvku prohlídku muzea zdejší jednotky by bylo velkým hříchem. A opět budu hovořit sám za sebe, nikdy jsem nic podobného neviděl. Snad proto, že se pohybuji výhradně v prostředí leteckém a mezi „rudé ďábly“ (toliko reminiscence, vulgo similarita, k známému filmu o britských výsadkářích…) se obvykle nedostanu. O to větším pro mě bylo překvapením, když mi byla sličnou zrzavou kolegyní fotoaparátčicí ukázána na jednom z výstavních panelů fotografie, obsahující tvář nám oběma známé osoby! Nehledě na to, že jsem před pár týdny s jiným kamarádem, jenž měl co dočinění s jistým specifickým výcvikem československých a českých výsadkářů, řešil článek do časopisu Flying Revue. No není ten svět malý?…
Podotýkám, že expozice zdejšího muzea, je zajímavá převelice. A to nemám na mysli toliko fotografickou stránku věci, ale i ukázky výstroje a výzbroje od dob počátků až do dnů dnešních. Jen pořád dumám, stejně nejspíš jako kolega Rychťa, jaký že to dopravní prostředek byl předobrazem k nakašírované části trupu v chodbě, kde je mimo jiné vystaveno i několikero padáků. IMHO se jedná,… ale soudím toliko dle nedaleko zavěšeného modelu letadla někdejších slavných vzdušných sil ČSLA,… on dopravní letoun Antonovovy konstrukce, konkrétně čtyřmotorový An-12…
Nyní se zmíním o tom, že jsme bohužel nebyli z časových důvodů schopni dokončit vše tak, jak bylo naplánováno…
Hmmm… Stalož se…
Bylo nutné vyřídit si ubytování, tedy jsme se přesunuli o pár stovek metrů dál, do penzionu U podvedeného chlapa… A posléze o dalších pár stovek metrů dál, do restaurace v penzionu Alberta. Tam teprve mohli jsme v klidu pohovořit soukromě o spoustě dalších věcí a problémů, na něž v průběhu dne nezbyl čas…
Tedy, pokud jsme zrovna neměli ústa plná lahodného moku, chutné krmě a tak vůbec…
Vstávat se nechce nikdy. A ani mně osobně se nechtělo. Jak vece známé bílé ušaté zvířátko, vytvořené Vladimírem Jiránkem a ubytované v klobouku kouzelníka Pokustóna, já mám ještě noc! Ale na druhou stranu, prospat chutnou snídani až do domu? To bychom si neodpustili snad nikdo. Tedy až na nedočkavce, kteří vyrazili s ranním kuropěním posnídat polotovary na blízkou tankovací stanici. Ne, ne, domácí strava je domácí strava. To pak mozek i tělo hned fungují mnohem lépe…
I na dopoledne sobotní byl připraven zajímavý program. Hned poté, co jsme opustili útulné prostředí výše uvedeného penzionu, vyrazili jsme společně na prostějovské kládbyšče, abychom uctili památku našich předků, kteří položili své životy v boji za naši svobodu. V dnešní situaci, kdy tisíce lidí všech věkových kategorií na příkaz svých vlád bojují za svoji vlast/svoji pravdu/svůj rozkaz (nehodící se škrtněte), nabírají takovéto drobné činy úplně jiných rozměrů. Uvědomujeme si mnohem více, že jsme blízko eventualitě, že i my se dostaneme do stejné situace. A je jedno za jakým účelem, neboť ti, co bojují, jsou z tohoto hlediska až ti poslední, kdo mohou celou věc jakkoliv ovlivnit. Tedy jistě nebudu dalek pravdy, když napíši, že jsme zapálili svíčku nejen za oběti válek minulých a té současné, ale také proto, aby jestřáb i medvěd stáhli svoje drápy a vše se vrátilo do kolejí mírných. Aby se vrátil mír a lidé svoje problémy opět začali řešit diplomaticky za stolem…
Tím hlavním bodem programu, který nás v sobotním dopoledni čekal, byla návštěva rodiště jednoho z největších československých hrdinů. Ikony československého letectva a velkého vzoru pro generace budoucí, současné i příští – Josefa Františka, nejlepšího stíhacího pilota slavné Bitvy o Británii. Nebudu zde zmiňovat jeho úspěchy, nebudu hovořit o faktech, která jsou notoricky známá. Zkrátka a dobře, v sobotu dopoledne byli našimi hostiteli zástupci malebné hanácké obce Otaslavice, ležící na okraji vojenského újezdu Březina. Přivítali nás v muzeu, věnovaném především výše zmíněné slavné osobnosti, a to hezky po moravském způsobu. S otevřeným srdcem, úsměvy a pohoštěním…
Po krátkém představení obce i jejího velkého hrdiny usedli jsme ku společnému stolu, abychom pobesedovali o všem, co nám v tu chvíli přišlo na mysl. A také shlédli zajímavý dokument, týkající se tradičních oslav a připomenutí Josefa Františka, jenž je pro zdejší lidi skutečným symbolem hrdinství, cti, bojovnosti, svobody a lásky k vlasti…
Musím konstatovat, že mě velice mrzí, že právě Josef František nedožil se jako pamětník dnešních dnů. Setkat se s takovým člověkem a mít možnost potřást mu rukou, uklonit se před ním v hluboké úctě a pokoře,… to by bylo… Ani nevím, jak to napsat… Neopakovatelné… Neocenitelné…
Jenže, jak to tak bývá, vše dobré a příjemné končí, stejně, jako to začalo. Jen s tím rozdílem, že ten konec ne obvykle, ale vždy, přijde mnohem dříve, než bychom všichni chtěli. A proto i my jsme se museli rozloučit s prostějovskými a otaslavickými kamarády a vyrazit ku domovům. Ještě jsme společně uctili památku národního hrdiny u skromného pomníčku před jeho rodným domem, a poté nám nezbylo než se vydat každý jiným směrem, ale do svého bydliště…
I my to měli, stejně jako mnozí ostatní, pořádně daleko. Což nám však nebránilo zastavit se po cestě přec ještě na jednom místě. Na místě, které je pro mě osobně srdcovou záležitostí, a to z důvodů, které jsem již v mnoha příspěvcích za poslední roky uvedl. V Březejci u Velkého Meziříčí, u pomníčku v místě, kde před dlouhými,… uf! Letos již sedmdesáti lety!,… zahynul dvaadvacetiletý pilot MiGu-15 z čáslavského 20. slp, por. Ladislav Klimek…
Danuško, maměnko moja australská, slibuju, že nezapomeneme…
Na závěr několikero fotogalerií od všech, kdo měli tu možnost zaznamenat toto skvělé setkání pro generace příští…
Gremium a Otaslavice – Vašek Kořínek…
Gremium a Otaslavice – Majda Tymešová…
Pomník por. Ládi Klimka u Březejce – Pytlák…
Vše ke stažení zde (balíček ve formátu .RAR o celkové velikosti cca 2GB)
